Tarcu nebo Godeanu? 2

Dolal jsem dolal, ale neodolal
Pondělí 3. července 2006 00.12 jsem vylezl ze stanu a šel hledat signál, abych domů odeslal SMS. Ve tmě a mlze nejenže jsem nenašel signál, ale málem ani stan. 07.30 vstávám. Vítá mne slunečné ráno. Před vařbou jsem neprošťouchl trysku vařiče. Po chvilce, kdy to vypadalo nadějně, chcípl. Čekám, až vařič vychladne. Nemít brýle, ani neuvařím. 09.28 odcházím. Vše, až na boty a ručník, mi uschlo. Strmě na Tarcu. Kousíček pod vrcholem je meteorologická stanice a kol ní přátelští hafani. Došla mi baterka u foťáku. To brzo! Mám pouze dvě náhradní. Sedím na Tarcu (2190), píšu deník a čučím na vzdálený Retezat. Odcházím v 11.00. Ve 12.00 jsem přistál na Calenau (2190). Obědvám a suším se. 12.40 stále slunéčko. 13.20 jsem sešel k sedélku, uzřel pod sebou tré ples. Dolal jsem dolal, ale neodolal. Ve 13.52 stojím u nejhořejšího, obklopeného sněhovými splazy. Stan stavím na v moréně zaklesnutém balvanu nad plesem. Do plesa, na němž je z třetiny ledový příkrov, se mi nechce. Suším, fotím a kochám se. A zadarmo! Za celou dobu, ani dnes, žádný člověk, pouze pes. Celým tělem hltám horský vzduch i horské slunce. Ne že bych byl nahý. Mám klobouk. 15.20 Nemít foťák, tak do toho plesa nevlezu! Okamžitě mi je naprosto fuk, jestli obrázek nevyjde. Je to paráda! Oblékl jsem osvěžené tělo a trochu si zahrál na flétnu. Náramná ozvěna. A nic nemusím! V 17.00 jsem po večeři. V 17.30 zaléhám. V 19.30 se probouzím. Jdu pro pramenitou vodu k pití. Velmi se ochladilo. Vzduch má 5 °C. Našel jsem vyvěračku. S lahví plnou dobré vody se loudám do stanu a se mnou se loudá ještě jeden – půlměsíc oblohou. V 19.50 zalézám do stanu a půlměsíc za mrak.

Po pár stech metrech jsem pochopil
Úterý 4. července 06.00 už se mi nechce spát a ze stanu taky ne. Oblékl jsem se a otevřel stan. Nádherný slunečný den. Na rostlinách září jinovatka. Trochu fouká. Vařím ze stanu. Pleso má o 10 až 15 cm méně vody. V 07.56 vyrážím zpátky nahoru na hranu obřího kotle. Obcházím jej dokola. Cestou potkávám pastevce a pět psů. Vnucuji mu cigarety a zapalovač. Něco mi rumunsky vysvětluje a nutí mne jít zpátky. Po dalších pár stech metrech jsem pochopil proč. Potok, nad kterým jdu, nezahýbá doprava, ale doleva, do údolí, na jehož horním konci jsem tábořil. Vracím se a přecházím údolíčko na správnou stranu. Dávám si pauzu na oblepení nártů, které jsem si včera na sluníčku osmahl a jež mne začaly svědit. V 10.00 jsem dal sváču: dva perníky. Pak jsem fotil polodivoké koně – černou klisnu a hnědé hříbě. Dvěma bačům, co jsem cestou potkal, jsem dal cigára a zapalovač. Oblými travnatými kopci do sedla Ipei (1721). Ve 12.00 v něm obědvám. 12.45, po obědě, odcházím vzhůru dolů směr Retezat.

Na hrázi dvě Švédky
Ze sedla Ipei stále po červené dolů. Pravé předloktí mám sluncem spálené a celý den slunce svítí zprava. V lese už je to dobré. Najednou polom a značka není. Jdu vývraty směrem, kterým se domnívám. 14.05 Přísahám, že tato „nábližka“ nebyla záměrem. Bloudím strmou strání. Už jsem jen 10 metrů nad cestou. Ale kolmo. Traverzuji. Uklouznout, byl by šrumec. Za čtvrt hodiny jsem dotraverzoval k místu, kde se na cestu, která vede kolem přehrady, připojuje červená značka ze sedla Ipei. Slyše hukot vody, domníval jsem se, že jsem pod přehradou. Ale ne. Po zhruba kilometru chůze jsem zjistil, že je to boční přítok. Mašíruji zpátky a potom až na přehradní hráz, kde mne sbalily dvě Švédky, kterým rumunská průvodkyně ukazovala krásy Rumunska. VW Transporterem si mne odvezly na cabanu Rotunda. Ještě kousek šly se mnou a pak už jsem po nekonečné „drum modernizata“ k horám pochodoval sám. V 18.10 mne to přestalo bavit. Dobrodružně jsem přebrodil divokou Lapusnicu Mare a na druhém břehu zatábořil. K večeři se podával bujón se sýrem a rýže s kopřivami.

www.romaniatourism.cz