Tarcu nebo Godeanu? 1

Průvodčí zapřel moji jízdenku
Pátek 30. června 2006 Opět nervy, zdali stihnu odjezd vlaku. Dny před odjezdem jsem si připadal jako v zajetí držený živočich, jenž konečně může na svobodu, ale zdráhá se opustit známé prostředí své klece. Dokonce jsem vážně přemýšlel nad varovnými řečmi lidí, kteří nikde nebyli. Ve 22.16 na stanici metra Luka smutně koukám za právě mi odjíždějící soupravou. Deset minut čekám na další. Ve 22.55 vbíhám na zaplněný peron pražského hlavního nádraží. Plno čundráků. Panonii přistavili až ve 23.05. Poté, co jsem prošel kolem vlaku tam a zpátky a ještě kus (cedule zakryta otevřenými dveřmi), nacházím vagon 366. V mém kupé sedí mladá žena a kouří. Sprdl jsem ji, že se tu nekouří, a začal se vztekat, co tam dělá. Účinně! Průvodčí rumunského lůžkového vagonu si ji přemístil do služebního kupé. Pak mu ale tři čtvrtě hodiny trvalo donést mi povlečení.
Sobota 1. července 2006 00.12 jdu spát. 08.20 se probouzím na stanici Budapest Keleti. Snídám (chleba se salámem a žlutou limonádu), stále nerozhodný odkud a zda nastoupit na pohoří Tarcu nebo Godeanu. Kolem 10.30 přicházejí maďarští revizoři. Nemohou se dopočítat cestujících (asi kvůli průvodčího kámošce). Průvodčí zapřel moji jízdenku. Maďaři ji chtějí přímo po mně. Po krátkém extempore jsem vpadnul do jeho kupé, z chumlu jízdenek vytáhl ty svoje a ukázal (na eurodominu bylo číslo mého pasu). 13.45 rumunského času je vlak téměř v Aradu. Průvodčí a hlavně mé jízdenky nikde. Prý šel do jídelňáku. Vydal jsem se za ním a zahnal ho do služebního kupé, kde (vlak už stál na nádraží) předváděl, jak je nemůže najít. Sebral jsem nějaký papír a uchopil přes něj za záchrannou brzdu. „Nu, nu, nu…“ vyrážel ze sebe a rázem měl jízdenky v ruce. Protlačil jsem se proti nastupujícímu davu a ledva byl na peróně, vlak se rozjel. V nádražní směnárně jsem vyměnil 20 € za 70 lei. Vlak do Timisoary mi jede v 18.08, kde v 19.35 přesedám. Kolem půlnoci vystupuji v Caranasebes (211 m n.m.).

Nocuji „veskrze drsňácky“
Neděle 2. července 2006 Za nádražím si mne našel majitel červené Dacie, že mne za 50 lei doveze do poslední vesnice pod kopce. V Borlově se mi nechce z auta. Prší a silnice vede dál. Naznačuji, aby pokračoval. Gestikuluje, jak strmě a nebezpečně se klikatí na Poianu Mic (1540), a že by mne to stálo 40 €. S radostí souhlasím. Zážitek, co všechno stařičká Dacia vydrží. Strašná mlha. Kolikrát musel řidič vystoupit, aby se podíval, kudy vede cesta. Nocuji „veskrze drsňácky“. Na cabaně v pokoji s vlastním příslušenstvím a televizí za 10 € a 20 lei. V noci se mi zdálo o nějaké show, kde neustále tleskali. To jak dopadal proud dešťové vody na plechovou střechu pod oknem. Vstávám v 07.11 (českého času). Vařím čaj a oves (kdo se s tím má tahat). Dívám se na televizi, přebaluji a čekám na počasí. V 10.45 vyrážím směr cabana Cuntu. Cesta vede vesměs lesem po spojovacím hřebínku. Prší. Ve 12.10 jsem u meteorologické stanice. Obědvám chleba, salám, česnek a perník. Piji vodu z pramene. Ve 12.45 pokračuji směr Tarcu. Tělo nezvyklé námaze (po většinu roku sedí u počítače a přepisuje rozprávky nebo se přejídá na rautech) bolí (jak říkají Brňáci) jako sviňa. V 16.12 jsem objevil miniplesíčko, a tak jsem k němu zamířil. Při sestupu strmým svahem mi lišejníkem šedivý šutrák připomněl, že za deště slizce klouže. Nejenže jsem si natloukl koleno, ale udělal díru v goretexových gatích. Levou nohavici mi tak zdobí česká geniálně univerzální leukoplast. V lijavci a vichru stavím stan. Opět je ze všech věcí nedůležitější ručník. Konstatuji, že jsem si s sebou vzal málo Měrnoj – úžasné vodky slavného Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva. Ve stanu je relativně sucho. Snědl jsem tři pardubické perníčky! Až nebudou, nebudu. Vařit či nevařit? Toť otázka… 17.30 vařím bujón, hrách a čaj. Ledva umyji nádobí, padám za vlast. 23.34 Vítr zkouší, co Gemička vydrží, a drží se skvěle.

www.romaniatourism.cz