Vidíš hlavních ulic šest: v oné ku poledni¹ bydlí domovní stav, rodičové, dítky a čeládky; v vedlejší řemeslníci a všickni s živnostmi se obírající; v třetí této nejbližší ryňku bydlí stav učených, s pracemi mysli zacházejících. Z druhé teď² strany jest stav duchovní, k nimž jiní náboženství konati vybíhají. Za tím stav vrchností a správců světa; nejzáz pak k půlnoci³ stav rytířský, s věcmi válečnickými zacházejících. Aj, jak to ušlechtilé! Onino všecky plodí; tito všecky živí; tito všecky učí; tito se za všecky modlí; tito všecky soudí a před neřády zachovávají; tito za všecky bojují: a tak všickni sobě slouží, a všecko v svém glejchu⁴ stojí.

Tak všickni sobě slouží,
a všecko v svém glejchu stojí

Obrovskému množství obyvatel v kterémkoliv z našich měst a obcí, ba i vrcholovým politikům, ani nepřijde na mysl, že je v Česku možné výrazněji těžit z cestovního ruchu, ježto nemáme ani Alpy ani moře. Hlavní příčinou je mizivé povědomí o dimenzích cestovního ruchu a jeho možnostech. O tom, co konkrétnímu člověku (který nepracuje v cestovním ruchu) může přinášet. Jak Komenský konstatoval: „…všecko v svém glejchu stojí.“ A jaká je ta naše rovnováha z hlediska lidských zdrojů? Nedostatek pracovních příležitostí v regionech, málo placení úředníci, zdravotníci, lékaři, učitelé, policisté, nejisté perspektivy sociálně slabých apod., ti všichni svým údělem vyvažují to, co Česko (ne)činí, aby cestovní ruch mohl přinášet do země další byznys, peníze a s nimi spjatá výrazná materiální zlepšení jejich existencí. Bohužel mám obavy, že i dnes, v předvolební vřavě, budou zanikat hlasy několika nad české poměry nečekaně osvícených politiků, kteří vzdor všeobecnému poklonkování a la „císařovy nové šaty“ najdou odvahu nahlas a veřejně označit cestovní ruch za možnou oblast strategického zájmu státu, a to nejen pro jeho ekonomické efekty, ale pro obrovské přínosy v oblasti sociální.