Situace se zlepšuje, ne moc rychle, ale zlepšuje

Hejtmana Středočeského kraje Ing. Petra Bendla jsem navštívil v polovině prosince 2006, abych se ho zeptal, co říká tomu, že ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič převedl další kompetence týkající se resortu cestovního ruchu na krajské úřady.
Jsem přesvědčený, že to je správný trend. Že by Ministerstvo pro místní rozvoj ČR mělo postupně měnit svoji tvář a předávat na regiony kompetence, které jsou evidentně regionální. A pokud jsou lokální, pak na města a obce. Přístup pana ministra Gandaloviče vysoce oceňuji. Hospodářsky i organizačně je lepší a obecně prospěšnější spravovat resort cestovního ruchu z míst, kterých se jeho aktivity týkají a kde vytváří hodnoty, než z ministerstva.

Ačkoliv na území Středočeského kraje máte např. Kutnou Horu, místo zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, nebo zřejmě nejnavštěvovanější hornické muzeum v Evropě na Březových Horách v Příbrami, či Karlštejn atd., je třeba i ve prospěch takovýchto prvořadých turistických cílů (a podnikatelských aktivit na ně navazujících) zabezpečovat servis, který přesahuje rámec krajské samosprávy, ba někdy i státu. Ostatně, čas od času se proto středoevropské země spojují v rámci kampaní „navštivte střední Evropu“ při oslovování vzdálených trhů, např. japonského, čínského, amerického apod.
Je třeba odlišit od sebe dvě věci. Jednou je organizace cestovního ruchu a druhou majetková správa pamětihodností – turistických cílů. Jsem toho názoru, že je ku škodě, že leckde není možné, aby samosprávy měly větší vliv na fungování památek. Kdysi jeden pan ministr kultury proklamoval, že je připraven převést památky na kraje, a následným prohlášením: „Já Bendlovi Karlštejn nedám,“ sebe sama pasoval do role jejich držitele a mocnáře. Středočeský kraj na to reagoval, že mu nejde o to za každou cenu vlastnit národní kulturní památku, ale aby Národní památkový ústav a památkáři v Česku více reflektovali potřeby obyvatel a jejich samospráv. Přece jen dosažitelnost z kraje na památkový ústav (ať už regionální či národní) je hodně komplikovaná. Preferovali jsme větší legislativní propojení a možnosti koordinace toho, co se v našich krajích s památkami děje. Ne za každou cenu vlastnit, ale být otevřenější veřejnosti.

V šedesátých letech minulého století, kdy byla životní úroveň v Československu vyšší než v Rakousku, byl cestovní ruch označen za oblast strategických hospodářských zájmů této spolkové země. Dnes tak Rakousko z cestovního ruchu generuje zhruba desetinásobek inkasa oproti Česku, které má daleko rozmanitější a četnější síť turistických atraktivit a cílů. Vzdor tomu Rakousko nemá spolkové ministerstvo cestovního ruchu, ale tento resort řídí zemské vlády.
Iniciativy v resortu cestovního ruchu jsou v Česku hodně různorodé. Stát, obce i soukromé osoby, všichni mají v tomto systému místo. To, co někdy vadí, je tedy roztříštěnost přístupů. Zvlášť u malých obcí a rodinných firem, jež nemají takové možnosti, příp. finanční prostředky, aby k sobě dostatečně směrovaly turistickou poptávku. Proto jim Středočeský kraj pomáhá v řadě oblastí. Jednou z nich je poskytování grantů za účelem propagace a vyšší míry zhodnocování daných turistických lokalit. Další možností je využití finančních prostředků ze Společného regionálního operačního programu, který Středočeský kraj spravuje, a kde si jako jednu z priorit nastavil podporu odvětví a podnikatelských aktivit cestovního ruchu. Příležitostí je celá řada, a je na lidech, jak si s tímto poměrně administrativně náročným systémem poradí.

No, nemůže to být „cochcárna“, v níž si každý dělá co chce. A „cochcárnou“ by neměl být ani byrokratický aparát – úřad, i když mívá snahu zaměstnávat sám sebe, aniž by cokoliv produkoval. To proto, že tuto tendenci zpravidla omezuje vrcholový management – volení politici, kteří povětšinou reflektují na společenskou poptávku. To, proč je Česko na zhruba desetině možného inkasa z cestovního ruchu, je ale právě proto, že taková společenská poptávka, aby cestovní ruch vydělával na výdaje Česka a jeho obyvatele, není. Ostatně drtivá většina našinců si neuvědomuje hospodářské dimenze cestovního ruchu, takže v čele jejího žebříčku priorit cestovního ruchu figurují požadavky: omezit příjezdy turistů ze Společenství nezávislých států (přitom právě tito u nás mívají nejvyšší útraty); zrušit víza do Ameriky, a když to nejde, zavést je Američanům (to abychom přiškrtili další ze zdrojů, z nichž k nám proudí příjmy), mít co nejtvrdší korunu vůči euru a dolaru (aby se Čechům v zahraničí radostněji utrácelo), a odradit tak spoustu turistů, pro něž se tím v Česku zdraží služby atd. To, proč stát k odvětví cestovního ruchu donedávna přistupoval jako k „Popelce“, bylo proto, že politici až příliš důsledně respektovali „vox populi“ – hlas lidu.
Nemám pocit, že by nebyla společenská poptávka, aby cestovní ruch na nás vydělával. Těch, kteří se zajímají o možnosti získat finance do cestovního ruchu, je čím dál víc. Stejně, jako je čím dál více subjektů, které nabízejí nějaký produkt nebo službu turistům. Na cestách, které pravidelně v rámci Středočeského kraje dělám, vidím, jak se obce a města mění k lepšímu, jak krásní. Jak se zvelebují turisticky atraktivní lokality, v nichž nejsou podmínky, aby se prosazoval jiný průmysl. Jak vznikají nové kvalitní ubytovací a restaurační kapacity, parkoviště a orientační systémy. Cyklostezky, zejména podél řek. Středočeský kraj do cykloturistické infrastruktury a rozvoje aktivit cestovního ruchu ročně investuje miliony korun. Jiná věc je, že někdo může namítnout, že to je pomalé a že by to mohlo být rychlejší. Přesto musím konstatovat, že se situace zlepšuje. Ne moc rychle, ale zlepšuje. Např. teď děláme novinku, která zatím jinde moc nebyla, kdy poměrně značnou finanční částkou přispíváme starostům na realizaci tzv. „Koňské stezky“. Hodně obyvatel i návštěvníků Středočeského kraje se totiž věnuje jezdectví a koňařině vůbec. Vznikají in-lineové dráhy. Denně se přesvědčuji, že čím dál víc obyvatel si uvědomuje, že turistický ruch a podnikatelské aktivity cestovního ruchu jsou (nejen u nás ve středních Čechách) cestou, jak do svých obcí a měst přivádět hospodářské oživení. Jak generovat pracovní příležitosti, aby lidé nemuseli jezdit za prací a mohli pracovat v místě trvalého bydliště.

27. května 2006 jsme se potkali v Lánech. První dáma tam slavnostně otevírala naučnou stezku k ukázkové části Lánské obory. Bylo to vůbec poprvé, co byla částečně zpřístupněna veřejnosti.
Jsme rádi, když paní prezidentová nebo pan prezident (kteří jsou svým bydlištěm příslušní do Lán, a tudíž Středočeši) realizují takovéto projekty. Když se osobně vydají do regionů podpořit aktivity tohoto druhu. Pro nás je to o to příjemnější, protože podpora cestovního ruchu je jednou z priorit Středočeského kraje i do budoucna.

O tom svědčí i jedno z našich předchozích setkání ve Španělském sále Pražského hradu, kde jste se v přítomnosti prezidentského páru osobně zhostil předávání ocenění v rámci vyhlášení prestižní ankety „Českých 100 nejlepších“.
Jako středočeského hejtmana mne potěšilo, že jsem se tam sešel s řadou středočeských firem, což jsou v podstatě naši reprezentanti. Např. ŠKODA AUTO a.s. Mladá Boleslav, která je ve Středočeském kraji velkým zaměstnavatelem, se v rámci českých top 100 umístila na druhém místě. Ale na středočeském trhu práce se významně podílejí i další firmy, jež figurovaly mezi oceněnými. A protože všechno souvisí se vším, významně podporují i podnikatelské aktivity cestovního ruchu. Nejen v outgoingu tím, že si v nich jejich zaměstnanci vydělávají na zimní lyžařské zájezdy do Alp či letní dovolené u moře, ale sférou služebních cest a firemních akcí a z hlediska domácího cestovního ruchu.

Rád bych se teď vrátil hodně zpátky. 28. února 2001 (viz čtvrté vydání Všudybylu 2001, str. 15) jsem byl účastníkem rozlučkového večírku, kde jste se loučil s kolegy zákonodárci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V jeho průběhu jsem oslovil prof. Václava Klause, zdali mu není líto, že se společně s Ing. Josefem Jalůvkou zříkáte poslaneckých mandátů. Pan Klaus tehdy řekl: „Když se na to dívám jako předseda, který věděl, že když poslanci přijdou, že jim trvá určitou dobu, než se zorientují, než dozrají, pak ano. Teď už bych chtěl sklízet plody jejich dozrání, a oni odcházejí. Určitě je to škoda. Na druhé straně je evidentní, že využijí svých poslaneckých zkušeností a že v krajských funkcích osvědčí, že se tu ledacos naučili.“ Vzápětí jsem se ptal vás, s jakými pocity odcházíte dělat na plný úvazek hejtmana Středočeského hraje, a vy jste odpověděl: „Smíšenými. Odcházím proto, že jsem to v případě svého zvolení hejtmanem slíbil, a sliby se mají plnit. Smíšenými proto, že tu mám spoustu známých a kamarádů. Od kamarádů a známých se těžko odchází, byť to v mém případě není příliš daleko.“ Tehdy jsem přemítal, máte-li zapotřebí jít do takové nejistoty. Pane hejtmane, bylo to správné rozhodnutí?
Poslanecká činnost je složitá a těžká. Zákonodárce, který chce pracovat, má opravdu hodně práce. Činnost hejtmana je ale akčnější než zákonodárce. Protože jsem před tím byl starostou, zastesklo se mi po tomto rušnějším životě. Být u vzniku krajských samosprávných celků je obrovskou zkušeností. Když si představíte, že jsme na začátku měli čtyři zaměstnance a čtyřicetimilionový rozpočet a během šesti let převzali všechny samosprávné povinnosti a funkce a vybudovali instituci s téměř šestnáctimili­ardovým rozpočtem. Že se podařilo zrušit okresní úřady a převést jejich pracovníky, takže dneska zaměstnáváme přes šest set lidí. Že zřizujeme a spravujeme stovky organizací. Řídíme střední školství, dopravní obslužnost (většinou autobusovou). Že v oblasti kultury spravujeme galerie, muzea. Řídíme oblast sociálních věcí, ústavy sociální péče, domovy důchodců, dětské domovy, domy pečovatelské služby. Že máme na starosti krajské zdravotnictví a všechny problémy, které s tím souvisí, je to obrovská zkušenost. Svého kroku z roku 2001 nelituji. Koneckonců jsem tehdy sliboval, že v případě zvolení hejtmanem složím funkci poslance. Jsem přesvědčen, že by člověk neměl sedět na více židlích. Vývoj mi dal zapravdu. Bylo potřeba, abych se coby hejtman Středočeského kraje vzniku krajského úřadu a všemu, co s tím souviselo, věnoval na „full time“. Někdejší praxe zákonodárce je mi velmi užitečná. Do sněmovny totiž předkládáme návrhy zákonů. Hledáme prostor, jak na základě zkušeností z krajů optimalizovat legislativu. Práce hejtmana mne naplňuje také proto, že se zde na Středočeském krajském úřadu sešel vysoce kvalitní tým lidí.

Velký význam pro Středočeský kraj má pražské letiště.
Kdo se podívá na mapu, vidí, že území katastru Prahy směrem k letišti má jakýsi hrb vlomený do Středočeského kraje. Takže airport by se spíše měl jmenovat „Letiště Praha-Ruzyně Středočeský kraj“. Nejvýznamnější české mezinárodní letiště totiž ze dvou třetin leží v katastru Středočeského kraje, avšak sídlo státního podniku Letiště Praha je v pražské třetině. Nám to ale nevadí. Rozvoj letiště není definován jen rozhodnutím pražského zastupitelstva, ale také Středočeského kra­je.

Když jsem poprvé letěl do Curychu do Švýcarska (ještě Swissairem), zavazadla, která jsem odbavil na letišti v Praze a Středočeském kraji, mne čekala v Ženevě v hotelovém pokoji v République et Canton de Gen?ve. Bylo to nejen díky švýcarské preciznosti, ale také proto, že letiště v Curychu má vlastní nádraží. Jsem přesvědčen, že je obrovskou chybou, že letiště v Praze-Ruzyni nemá rychlíkové nádraží, odkud by cestující mohli pokračovat do ostatních míst Česka (nejen), a že kromě železniční vlečky není napojeno na železniční síť České věci veřejné – tj. republiky.
Nevím, jestli to přímo souvisí s vašimi kufry, ale jsem přesvědčen, že by ruzyňské letiště mělo být napojeno na systém drážní dopravy. Stejně tak na metro. Železnice má výhodu, že může přepravovat i cargo a že pražské metro těžko kdy povede až do Kladna. Nepovažuji do budoucna za řešení, aby cestující nastoupil na Kladně do auta, nechal jej před Prahou, tam nastoupil do metra a pokračoval do centra. Když už někdo jede automobilem, má snahu dojet až do cílového místa. Určitě bude lepší, když nastoupí na Kladně do vlaku a dojede na letiště či do centra Prahy, aniž by musel komplikovaně cestovat veřejnou dopravou nebo volit dopravu individuální. V každém případě platí, že naše nejvýznamnější letiště by mělo být napojeno jak na drážní systém, tak na metro. Věřím, že se nám to v následujících letech podaří. Projekt rychlodráhy se zpracovává od roku 1992, a jak se oddaluje, je dražší a dražší, a to je škoda. Je potřeba sladit noty Ministerstva dopravy ČR, Magistrátu hl.m. Prahy a Středočeského kraje a najít už schůdnou variantu. Už proto, že do roku 2013 můžeme na drážní systém čerpat evropské peníze. Na pražské metro ne. Praha má tak vysokou úroveň hrubého domácího produktu, že má minimální šanci na ně dosáhnout. Na rozdíl od Středočeského kraje! Ten je, co se hrubého domácího produktu týče, mnohem níž a má šanci je čerpat. Tak bychom mohli peníze z evropských strukturálních fondů využít nejen pro Středočechy, ale i pro Pražany a pro posílení rozvoje cestovního ruchu ve všech regionech České republiky.

www.kr-stredocesky.cz