Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2024 | 2023 | 2022 | 2021 | 2020 | 2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Historie Poděbrad sahá do dávnověku. Tehdejší lesnatou krajinou protkanou sítí říčních ramen procházela tranzitní obchodní stezka. Labe překračovala západně od dnešního města v místech, kde se říká Na Vinici. Nedaleko brodu vznikla osada a strážní tvrz. Je možné, že se poloha místa „pode brody“ odráží ve jménu Poděbrady. Na vývoj osady měla bezpochyby vliv existence slavníkovského hradiště v Libici nad Cidlinou. Tato slovanská metropole východních Čech zanikla r. 995 zásahem Přemyslovců. To bylo příčinou rozdělení do té doby jednotného slavníkovského knížectví na menší správní celky. Jedním z nich se staly Poděbrady. V písemných materiálech se název Poděbrady objevuje zhruba od poloviny 12. stol. ve spojitosti se šlechtickým rodem Sezemiců a později Hroznatovců. Ve druhé polovině 13. stol. získal Poděbrady jako odúmrť král Přemysl Otakar II., který v letech 1262–1268 zbudoval v místě staršího opevněného sídla kamenný vodní hrad. V jeho podhradí se tvořila nová sídelní aglomerace. Poděbrady se měnily v poddanské městečko, které však bylo často předmětem zájmu českých panovníků. Způsobovala to mj. přitažlivost lovu ve zdejších lužních lesích a malá vzdálenost od Prahy. K panovníkům, kteří navštěvovali Poděbrady, patřil Přemysl Otakar II. Poděbrady hostily i krále Václava II. a Jana Lucemburského. Největšího rozkvětu doznalo poděbradské panství za pánů z Kunštátu, kteří je získali od Karla IV. v tzv. „ušlechtilé léno“. Šest generací tohoto rodu jej zvelebovalo od r. 1345 do r. 1495. Nejvýznam­nější postavou tohoto období je Jiří z Poděbrad, který byl r. 1458 zvolen českým králem. Tento vynikající diplomat se jako první evropský politik pokusil založit Mírovou unii evropských panovníků. Z jeho poručení byly Poděbrady v r. 1472 povýšeny na město a obdařeny důležitými právy, výsadami a městským znakem. Za vlády Ferdinanda I. se dočkaly dalšího rozkvětu. Císař při návštěvě města v r. 1539 ocenil lovecké možnosti v jeho okolí. Zastavené panství vyplatil a rozhodl se je začlenit mezi tzv. královská komorní panství. Během třicetileté války v první pol. 17. stol. trpělo město vpády švédských a saských vojsk, doprovázenými požáry. Největší požár Poděbrady postihl r. 1681, kdy radnice a valná část do té doby dřevěných domů lehla popelem. Po této události bylo nařízeno, pod pokutou ztráty práva várečného, stavět na náměstí domy zděné. Město v krátké době změnilo charakter. Byly zbořeny městské hradby a příkopy zaváženy popelem ze spálenišť. V polovině 18. stol. projevila o císařský zámek zájem Marie Terezie. Na její pokyn byl přestavěn do současné klasicistní podoby (1752–57) a uzpůsoben pro pohodlí císařovny a jejího manžela Františka Lotrinského. Císařský pár Poděbrady také několikrát navštívil. Za vlády Josefa II. byli na zámku ubytováni penzionovaní důstojníci císařské armády. Po dalších požárech v r. 1800 a 1832 zanikly zbytky bran a v místech hradeb se budovaly nové ulice. Poděbradské panství v r. 1840 zakoupil vídeňský bankéř Jiří Sina. Pravnučka bankéře kněžna Chariclea roz. Ypsillanti se zde se svým manželem Filipem Arnoštem Hohenlohe z Schillingsfürstu usadila natrvalo. Společenský život prospíval městu. Přátelství knížete s podnikateli bratry Gerhartovými bylo prý příčinou vzniku sklářského průmyslu. Historickým mezníkem v životě města byl r. 1905. Tehdy knížete Hohenlohe navštívil německý statkář Carl von Bülow. Tento známý proutkař označil na vnitřním nádvoří místo silného pramene, jenž zde byl pak skutečně v hloubce 96,7 m navrtán. Objev minerální uhličité vody způsobil, že již v r. 1908 zde byla zahájena první lázeňská sezona. Město se po ukončení světové války rychle měnilo v město lázeňské. S lázněmi od r. 1926 speciali­zovanými na léčení srdečních a cévních onemocnění rychle získalo věhlas u nás i v zahraničí.

Poděbrady by si zasloužily být poutním místem Evropské unie

PhDr. Ladislav Langer

Poděbrady jsou městem mého srdce. Už od dětství jsem byl pyšný na to, že jsem z Poděbrad. Jak jsem bral rozum, postupně jsem zjišťoval, že jen hrdost nestačí. S novým vedením zdejší radnice jsme si uvědomili, že Poděbrady musíme pořádně uklidit, byť dobře víme, že k nám lidé nebudou jezdit, aby se podívali, jak je město čisté. Opravujeme chodníky, sekáme trávníky, upravujeme parky atd. atd. Lidé do Poděbrad jezdí, protože je u nás příjemné prostředí. To je však i v řadě dalších měst. Jsme si vědomi, že k tomu musíme nabídnout něco, aby k nám lidé měli důvod jezdit opakovaně. Hlavním tahákem je dobrá pověst a k ní by měly přispívat lázně a golf. Kdyby nebylo léčebných lázní, které vznikly v roce 1908, jsme dodnes zapomněníhodným městem, kde se prý narodil král Jiří z Poděbrad a kde máme jeho jezdecký pomník. O něm se říká, že je nejhezčí jezdeckou sochou na sever od Alp. Největší obestavěný prostor v Poděbradech – náš zámek – je z větší části ve vlastnictví Univerzity Karlovy, která v něm má školicí středisko pro zahraniční studenty. V tomto objektu, jenž má zajímavou historii, jak středověkou, tak z konce devatenáctého století, je umístěna stálá expozice „Památník Jiřího z Poděbrad“.

Se starostou města Poděbrady PhDr. Ladislavem Langrem se potkáváme 16. května 2011.
Pane starosto, Poděbrady jsou úzce spjaty s českým králem Jiřím z Kunštátu a Poděbrad, který se zde údajně narodil 23. dubna 1420. Díky diplomatickým schopnostem se mu před víc než půl tisíciletím téměř podařilo vytvořit jakousi Evropskou unii a češtinu povýšit na diplomatický jazyk. Už jen proto by si Poděbrady zasloužily být poutním místem Evropské unie.
Bezesporu by to městu a České republice hospodářsky určitě prospělo, jenže především sami bychom pro to museli něco udělat. Ale dovolte ještě poznámku k českému jazyku. V Poděbradech byla 27. 12. 1370 sepsána nejstarší známá česky psaná úřední listina. Páni z Kunštátu, kterým Poděbrady patřily, si tak vážili českého jazyka, že nechali vyhotovit první česky psanou úřední listinu na území českého království. Do té doby se takové listiny psaly latinsky nebo německy. A ještě před tím, když v Poděbradech s celým dvorem pobýval král Přemysl Otakar II., podepsal tady 4. 12. 1268 dědickou smlouvu s Oldřichem Korutanským, že v případě jeho smrti bez dědiců mu připadnou Korutany, Kraňsko a Istrie. A rok na to tak dosáhlo České království až k moři. To jsou dost významné akty na jedno město!
Za krále Jiřího mohla být čeština jazykem diplomatů i proto, že po Evropě putovala jeho poselstva. Ostatně, jak ve Všudybylu zmiňujete, jedno takové, vedené Lvem z Rožmitálu, inspirovalo právě vzniklou Československou republiku k vytvoření cestovní kanceláře Čedok (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: „Čedok oslavil devadesátiny“). Řada diplomatů na dvoře krále Jiřího z Poděbrad se naučila česky, avšak pořád tu byly veličiny, které Jiříkovi komplikovaly život. Ať už to byl císař Friedrich, papež, váhavý francouzský Ludvík, případně Jiřího uherský zeť Matyáš Korvín. Nedávno jsem psal článek do Poděbradských novin, kde jsem připomenul, jak nesmírně bylo záslužné, že Jiří z Poděbrad zvedl ekonomiku země, že se dokázal postavit proti v té době největším představitelům moci – papeži a císaři, že dokázal zklidnit rozbouřenou zemi… Ale nejfantastičtější na jeho osobě je, že v sobě na sklonku života dokázal potlačit dynastické vábení a prokázal, že není jen schopným politikem, úspěšným vojevůdcem a geniálním diplomatem, ale i velkým státníkem. Že netlačil na český trůn svého syna, protože správně vytušil, že by jeho nástupnictví vedlo k rozparcelování Českého království. Korunu nabídl Jagelloncům. Polské království pro něj byla jistota, že naše historické země zůstanou celistvé. To je i z dnešního hlediska obdivuhodné

Poděbrady jsou významným lázeňským sídlem. V té souvislosti si dovolím podotek, že tématem snad každého nově instalovaného porevolučního ministra zdravotnictví České republiky je dostat komplexní lázeňskou léčbu ze systému zdravotní péče hrazené z veřejných zdrojů.
České zdravotnictví je něco, co stále nemá jasnou vizi ani konkrétní řešení. Fluktuace ministrů zdravotnictví je snad toho nejlepším důkazem. Řešit české zdravotnictví je jako řešit kvadraturu kruhu. V případě lázeňské péče si nejen laická veřejnost stále plete léčebné lázeňství, tj. medicínský obor vracející pacientům zdraví dlouhodobým působením přírodních léčivých zdrojů, s rekreací. Ano, lidé někam přijedou, tráví tam čas a zcela jistě si tam i odpočinou. Ale tím podobnost končí. Pak už tam jsou diametrální rozdíly. Komplexní lázeňská léčba je oblast medicíny, která předchází složitým operačním zákrokům, případně zintenzivňuje pooperační hojení a i u chronicky nemocných způsobuje výrazné zlepšení kvality života, zmírnění potíží a redukci medikamentózní léčby. U dětí je včasné absolvování komplexní lázeňské léčby s to zabránit rozvoji těžkého onemocnění, zbavit je (nezřídka naprosto) alergií atd. Samozřejmě, že kultivované prostředí lázní, oproti nemocničním areálům, přitahuje daleko víc dalších návštěvníků. Jenže lidé, kteří se snaží vyhlašovat nad léčebnými lázněmi smrtící verdikty, nejenže si neuvědomují, že tím likvidují medicínský obor, v němž Česká republika patří k nejlepším na světě, ale že spolu s tím odsuzují k živoření synergické ekonomické efekty, které úspěšné lázně svým regionům přinášejí. Existence léčebných lázní výrazně přispívá k posilování kupní síly místních trhů. Díky zvýšené poptávce po zboží přímo a nepřímo vytváří nová pracovní místa. Je také jasné, že v takovém regionu se jeho stálým obyvatelům žije daleko kulturněji.

Ikonou Poděbrad jsou květinové hodiny.
Předcházející rekonstrukce centrální lázeňský park zrevitalizovala i zmodernizovala, ale spolu s tím park připravila právě o tradiční unikát květinových hodin. Naše uskupení šlo do voleb s tím, že: „Stromy rostou z kořenů a města z tradice“. Ve chvíli, kdy vyvrátíme stromy z kořenů, zahynou, a ve chvíli, kdy opomíjíme tradice, nemá město budoucnost. Takže v této 103. lázeňské sezoně jsme městu vrátili původní podobu květinových hodin. 24. června 2011 uděláme další dva kroky. Po víc než dvaceti letech v Poděbradech otevřeme nový pramen minerální vody. Bude mít šachtu přímo pod pítkem v hloubce 102 metrů a poskytne silně sycenou minerálku, jak ji pamatují pamětníci. Pramen budeme slavnostně otevírat na svatojánskou noc a ponese jméno „Svatojánský pramen“. Současně ten samý večer po minimálně čtyřiceti letech zpřístupníme ostrov pod zámkem. Je to romantické a lidmi nedotčené místo, protože Povodí Labe z bezpečnostních důvodů na ostrov nikoho nepouštělo. Nikdo se do této doby o něj nesnažil vyjednávat. Otevíráme jej nejen k procházkám, ale i ke kulturně společenským aktivitám. S vedením Českých drah se nám podařilo vyjednat, že dlouho odkládaná rekonstrukce našeho nádraží, které je od loňského prosince prohlášeno kulturní památkou, bude ještě letos v hodnotě cca pětačtyřiceti milionů korun dokončena. Hledáme další aktivity, protože lázeňské město se musí profilovat kulturním a společenským životem. Uvědomujeme si, že přitažlivé akce k nám budou přivádět lidi z Hradce Králové, Prahy a Pardubic, už proto, že to všechno jsou města dosažitelná během třiceti minut jízdy po dálnici. Naše spádová oblast čítá téměř půldruhého milionu lidí. O prázdninách nám tu třeba začne chodit krásně kostýmovaný městský bubeník, který bude nejen hlásat obecní zprávy, ale i zvát na akce. A pak jsem zaslechl zprávy, že se tady prý začala objevovat i Bílá paní. Věřím, že turisté se v Poděbradech nudit nebudou.