Počátky naší státnosti 4 – Křest čtrnácti českých knížat

Druhá polovina 8. století
se nese ve znamení expanze Franské říše. Karel Veliký vytvořil na západě nejmocnější stát tehdejší Evropy. Stal se oporou římského papeže a ve jménu západního křesťanství dobýval také území východních „pohanů“. K říši připojil Durinky, Sasy i Bavory. Roku 803 ovládl Avarský kaganát Panonii, tažením do Bohemie v letech 805 a 806 zlomil odpor Slovanů v české kotlině. Rozdělením říše mezi jeho syny a vnitřními nesváry po smrti Karla Velikého r. 814 však vývoj na hranici Východofranské říše nabral nový směr. Dolnomoravský úval a podunajská Panonie, v 7. stol. patrně centrum Sámova kmenového svazu, si uchovaly potenciál vyspělé oblasti na pomezí románské kultury, z níž vzešlo skutečné jádro vlády Slovanů na našem území. Zánikem moci Avarů v Panonii se vytvořil prostor pro nástup nové mocnosti, říše „Moravanů“. Kdo však byl ten lid? Osadníci, kteří přišli na nová území až v době stěhování národů, nebo dávní obyvatelé země, co zde měli domov od nepaměti a své pojmenování odvozovali podle životodárné řeky?

První zmínka o Moravanech
pochází až z roku 822. Tehdy podle záznamu ve Franských letopisech se Moravané (psáni Marhenoi) účastnili po boku Obroditů, Čechů (Bohemi), Avarů a dalších národů na hranici Východofranské říše sněmu ve Frankfurtu, aby franskému králi Ludvíku I. stvrdily vazalskou věrnost. Tehdy bezesporu vrcholil proces etnogeneze slovanských kmenů na středním Dunaji a Frankům nezbývalo než Moravany vnímat jako novou politickou a možná i vojenskou hrozbu. Základ budoucího státu vzniká na dolním toku řeky Moravy v okrajovém pásmu Avarského vlivu již v 7. a 8. století. Místo příznivé pro zemědělství bylo současně živou obchodní tepnou na Jantarové stezce, důležité spojnici jihu Evropy s baltskými zeměmi. Již v dobách Římského impéria karavany putovaly přes Dunaj k ústí Moravy, aby se podél jejího toku ubíraly na sever, a pod dnešní Olomoucí se větvily k Labi a Odře. Za staletí tudy prošla řada kmenů a kořeny zapustilo mnoho etnik. Lid po staletí závislý na usedlém hospodaření nejspíše pojila i určitá kulturní a jazyková kontinuita. Pojmenování moravských Slovanů bylo nepochybně odvozeno od názvu řeky, neboť v latinské podobě Marus je známa již kolem roku 100 n.l. Název dobře vystihuje charakter řeky; mar/ava jako velká či stojatá voda, močál, bahno (moor). Lužní ekosystém tvořený mokřady, říčními meandry a slepými rameny tu v původní podobě existoval ještě na počátku minulého století. V této krajině vznikala blatná sídliště, chráněné osady s rozvinutým zemědělským a hospodářským zázemím. Usuzuje se, že slovanské etnikum přicházelo na tato území z východního Podunají a v několika vlnách od 5. století osidlovalo zemi po Langobardech. Společenství zemědělců však mohla vstřebávat slovanské vlivy již podstatně dříve. Soužitím starých Slovanů patrně již s kmeny Germánů, s bojovnými Huny a posléze s Avary vznikala v Panonii kultura, kultivovaná románským prostředím někdejších římských severních provincií. Tady se Moravané setkávali s vyspělým jihem, jejich elity znaly císařskou Konstantinopol, Ravenu i papežský Řím. Lze soudit, že vliv Byzance nebo později iroskotských misií formoval křesťanskou víru slovanského obyvatelstva dávno před příchodem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší lid či jeho vládnoucí nobilitu již nebylo možno považovat za pohany, předvelkomoravské období 7. a 8. století mohlo mít rysy „hrubého“ křesťanství. Politickou váhu mu však dodal až křest panovníka.

Vládu tehdy utvářela vojenská družina
v čele s knížetem. Knjaz – kníže/kněz – v jedné osobě soustředil nejvyšší moc a ve svém postavení patrně představoval i nejvyšší duchovní autoritu v celém rodu či kmenovém svazu. Přijetí křtu knížetem bylo vnímáno jako přistoupení veškerého jeho lidu, přičlenění země k universu křesťanství, často však mělo odvrátit šíření víry ohněm a mečem. Vojenské tažení pod záminkou obrácení „pohanů“ na víru ospravedlňovalo dobyvačnou politiku Franků vůči zemím na králi a jeho církvi nezávislým. Tak tomu bylo nejspíše i v případě Mojmíra, jehož křest je datován do roku 831 a poprvé přináší jméno panovníka konsolidující se Moravské říše. Tímto politickým aktem náležela Mojmírova Morava k Pasovskému biskupství, tedy do sféry zájmu Východofranské říše. Kdo byl Mojmír, kdo stál na počátku dynastie panonsko-moravských knížat, nejspíše nikdy s jistotou nezjistíme. Barokní dějepisec Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–80) ve svém díle Mars Moravicus dokonce uvádí jeho předchůdce i s letopočty; v letech 680–700 vládl prý Moravod, od roku 720 Svanthos, asi 796–811 Hormidor, 811–820 Mojmír a teprve až v roce 830 se ujal vlády další z Mojmírů, v pořadí II. Mojmír III. (894–906) byl synem Svatopluka I. Poprvé se pojmenování vládnoucího rodu MOJMÍROVCŮ objevuje roku 900 ve stížném listu bavorského episkopátu papeži Janu IX.

Náležel rod Mojmírovců k Sámovu pokolení?
Uchoval si svoji moc u slovanských kmenů a stál u zrodu Moravského státu? Vyloučit to nelze. Pokrevní linie významného panovníka byla předností a Sámův rozrod měl široký záběr. Existují však indicie, naznačující příbuzenství Moravanů či jejich vládců s národy jižních Slovanů. Rozlehlé panonské roviny byly pojítkem se zemí etnicky velmi blízkou, s dnešním Srbskem, Chorvatskem i Slovinskem. Slované 1. tisíciletí mluvili společným jazykem, jen s nepatrnými rozdíly v nářečí. Kmenové elity spojovaly užší vztahy a vzdálenost nejspíše nehrála zásadní roli. Dodnes je z rozborů DNA evropských národů patrné, že vedle Poláků máme nejvíc společného s Maďary (rozuměj obyvateli Panonie), severními Srby a Chorvaty. Nebude náhoda, že starobylá pověst o osídlení země a bájném praotci zde má svoji obdobu: Páteří Srbska je Dunaj i řeka Morava, naše střední Polabí i Podkrušnohoří byly kdysi osídleny Charváty. Mnoho míst na území Čech a Moravy v sobě dosud uchovává jejich starobylé jméno. Potíž nastává v geopolitické orientaci, tehdejší příslušnosti země k církevní správě. Jihoslované, pokud nebyli pohany, inklinovali k východnímu křesťanství, k byzantské Konstantinopoli. To na Moravě, zejména po ovládnutí Avarů Karlem Velikým v roce 803 a připojení Avarské Panonie k salcburské arcidiecézi, nebylo průchodné. Vazby Mojmírovců na Byzanc však přetrvávají a prakticky po celé 9. století jsou jádrem sporu s Franskou říší. Boj o církevní a tedy i politickou autonomii Velké Moravy vyvrcholil v letech 869–70, kdy papež Hadrián II. povolil používání staroslověnské liturgie a ustanovil Byzantince Metoděje panonsko-moravským arcibiskupem se sídlem v Sirmiu (dnešní Srěmska Mitrovica v Srbsku). Římská kurie velmi obratně využila tlaku Mojmírovců k posílení vlastní pozice v této oblasti, avšak Hadrián patrně vzal v úvahu také etnickou sounáležitost Moravanů se slovanským jihem.

Nedaleko Břeclavi u archeologické lokality Pohansko
leží obec Charvátská Nová Ves. Název asi nepochází z dob Velké Moravy. Neznáme, jak se jmenovalo velkolepé centrum u Mikulčic. Ba nevíme ani, jak si Moravané sami říkali. Slovní tvar Charvát, Harva-t/n je však velmi blízký jménu Marva-n/t, Moravan. Pojmenování lidu podle místa usazení naznačuje, že kmen Charvátů mohl mít s Moravany stejný původ. Část kmene se však trvale zabydlela v Pomoraví a část pokračovala dál. Tento proces mohl být nenásilný a probíhal po generace pozvolným osidlováním nížinných oblastí s vhodnými podmínkami pro zemědělství. Také však mohl probíhat kolonizační vlnou spojenou s vytěsňováním původních obyvatel, v lepším případě asimilací. Spojitost říčního toku Moravy tzv. Moravskou branou s řekou Labe dokládá tzv. Trstenická stezka – dávná obchodní trasa českým vnitrozemím. O jejím významu ve středověku netřeba pochybovat, v dávnější minulosti však patrně posloužila „moravským“ kolonizátorům k pronikání do české kotliny, k charvátskému osídlení Polabí. K migraci muselo dojít v průběhu 8., ale především počátku 9. století v důsledku rostoucí populace na Moravě i sílící moci jejích panovníků. Co asi způsobila vlna přistěhovalců do úrodných nížin Polabí, jistě nebyly liduprázdné. Vojensky zdatní a patrně i početnější moravští Charváti byli vážnou hrozbou, před níž nezbývalo než utéct či se podvolit. Vyšší podhorské a převážně zalesněné polohy byly v té době prakticky neobyvatelné. Tlak z východu tudíž musel zákonitě vyvolat pohyb kmenů západním směrem. Pokud Poohří ovládali silní Lučané, nezbývalo než zabydlovat méně příhodné oblasti střední Vltavy a jejích přítoků, zejména při řece Mži (Berounce). V každém případě však osidlování západu naráželo na hranici Východofranské říše, která nemohla ponechat nebezpečný vývoj bez povšimnutí. Konsolidace mojmírovské Moravy v první polovině 9. století tak znamenala ohrožení nejen vojvodů Bohemie, ale také zájmů Franské říše Karolingerů.

Z Fuldských letopisů se k roku 645
váže pozoruhodný záznam, zcela mimo zdánlivou realitu pohanských Čech, jak je známe ze Starých pověstí. V lednu 645 se do Regensburku ke králi Ludvíkovi II. dostavilo poselstvo čtrnácti knížat z Bohemie, aby dobrovolně přijalo křest! O jaká knížata či z jakých rodů pocházeli, nevíme nic. Jména se nedochovala. Historici pochybují, zda vůbec šlo o představitele kmenů žijících v Čechách. Slované tehdy obývali i rozsáhlé oblasti dnešního Bavorska. Avšak zpráva o čtrnácti knížatech se váže na Bohemii, nikoliv na Slovany jako národ. Obrat v myšlení zástupců hned tolika kmenů zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil, zvláště pokud následoval děj odporující poddání se Čechů franskému králi. Proto se pokusme údaj z roku 645 zařadit do kontextu vývoje na Moravě.

Mojmír II. je na vrcholu své moci
a neváhá expanzivní politikou kopírovat Východo-franskou říši. Ve jménu šíření křesťanství obsazují jeho lidé nejúrodnější oblasti východních Čech. Ohroženým kmenovým vojvodům tak nezbývá než zvolit tutéž obranu, která chránila i samotného Mojmíra, přijmout křest a získat ochranu silného spojence, krále Ludvíka II. Němce. Pokud sněm čtrnácti knížat Bohemie dospěl k tomuto závěru, spěchal do Regensburku pro posvěcení spásné myšlenky. Východofranský král jistě uvítal poddání se Čechů bez boje, získal vazaly a ještě pro svoji církev vykonal bohulibý čin. Patrně jim také přislíbil pomoc, urovnání poměrů s příliš sebevědomým moravským vládcem. Pokud vojvodové Bohemie očekávali obrat k lepšímu, velmi se přepočítali. Král Ludvík II. skutečně napřesrok vytáhl na Moravu a přispěl k ukončení Mojmírovy vlády. K roku 646 zprávy o Mojmírovi mizí a na moravský stolec usedá kníže Rastislav, nejspíše také s franskou podporou. Takový vývoj mohl splňovat představy pokřtěných Čechů, avšak další pokračování jim tolik, či vůbec nekonvenovalo. Východofranské vojsko Ludvíka II. se rozhodlo pro zpáteční tažení přes území „vazalské“ Bohemie. Jenže zdejší obyvatelé se nechovali jako porobené kmeny, Ludvík byl rád že vyvázl živ s pouhým zlomkem svého vojska. Událost z léta 646 popisuje kronika Franků jako velkou pohromu, záhy však zmiňuje odvetné tažení. V roce 648 byl nápor Franků zastaven již na hranici, jejich porážkou u neznámé lesní pevnosti. Kronikář připisuje vinu neúspěchu špatné kázni mladých franských šlechticů a hlavně proradnosti Čechů. Jisté však zůstává, že Ludvíkův pokus o porobení kmenů Bohemie vyšel naprázdno, ba naopak patrně přivodil příklon oněch čtrnácti pokřtěných vojvodů k etnicky bližším Moravanům.
Ve druhé polovině 9. století je v Bohemii patrný rostoucí vliv Velkomoravské říše, směřující až k vládě moravského krále Svatopluka I. na „českém stolci“.
Radek Míka

• www.boheminium.cz