Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2024 | 2023 | 2022 | 2021 | 2020 | 2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Počátky naší státnosti 32 – Lucké války, vzestup Čechů

Počáteční léta 9. století
vnesla do naší země nepokoje. Nemáme o nich hmotné důkazy, avšak po franských taženích v letech 805 a 806 a následném závazku platit Karlu Velikému roční tribut ve stříbře a dobytku se Lučané na severozápadě Čech ocitli v tísnivé situaci. Aby nezavdali příčinu dalšímu plenění, museli tribut alespoň několik let plnit. Varovala je hrozba válek a hladomoru, které po třicetiletí ničily nedaleké Sasko. Jestli měli ve svém závazku obstát, nezbývalo než „vtáhnout“ do povinnosti i další, které franský vpád nijak nepostihl. Lučané se dostali do tlaku mezi západní velmocí a svými slovanskými sousedy. Pokud udržovali rodové vztahy s polabskými Srby na severu, jejich tributální expanze by směřovala na východ za Labe nebo jižně proti proudu Vltavy. Kdo se jim v těchto krajích mohl postavit, pouze tušíme. Na východě jsou zmiňováni tzv. Bílí (Polabští) Charváti, naddunajská oblast horního Povltaví byla osídlena Duleby nebo Doudleby. Nejbližšími sousedy jim byli tzv. Češi (Caši), teprve nedávno usedlí kolem Řípu (Počátek naší státnosti č. 31). Nic přesnějšího nevíme. Názvy v české kotlině usazených rodů a kmenů, případně jejich příslušnost ke společnému etniku „Boemanů“ jsou velice málo probádanou kapitolou našich raných dějin.

Ve střední Evropě
mísení obyvatelstva s kolonizačními proudy nikdy neustalo a fakticky trvá dodnes. Rozhodující bylo a zůstává, k jaké kultuře se hlásíme. Neklidné 9. století v kotlině uzavřené horami uspíšilo proces kulturní identifikace více rozdrobených kmenů s jedním etnikem, které jsme si ve zkratce navykli jmenovat Čechy. Prvotní impuls však přišel z plání Bohemie, kde již po řadu generací hospodařili lidé zvaní podle úrodných luk Lučané. Setkali jsme se s nimi již v dobách Sámových, kdy jejich sídelním hradem býval Pšov, jedno z nejstarších slovanských založení na dohled slavnému vítězství u Wogastisburku. Přestože v bojové síle předčili ostatní, na dobře organizované vojsko Karla Velikého nestačili. Proces „českého“ sjednocení se dal do pohybu.

O vojenské aktivitě
kmene Lučanů existuje pozoruhodné legendární podání, které s odstupem tří staletí (před r. 1125) zaznamenal kronikář Kosmas. Válce mezi Lučany a Čechy (v latinském originále zvanými Boemi) věnuje obsáhlou kapitolu, zasazující děj do časů bájného knížete Neklana, tj. někdy k letům 810–850. Jeho Čechové se tu střetávají s výbojným předákem Lučanů Vlastislavem. Než ale vyprávění dospěje k dramatickému vyvrcholení bitvou na Turském poli, Kosmas v doslovné citaci uvádí: „Již dříve totiž vedl [Vlastislav] často proti Čechům boje, a protože ho v nich provázelo štěstí i přízeň bohů, vždy zvítězil. Vtrhl do jejich země, a častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením. Ztenčil dokonce počet předáků lidu svými posádkami do té míry, že když byli zavřeni v malém hrádku, nazývaném Levý Hradec, báli se, aby nepřátelé do hrádku nevtrhli.“ Protože Čechům po celou dobu zůstávala samostatnost, vítězové zjevně neměli v úmyslu své sousedy připojovat k Lucku, stačilo pravidelně vybírat kořist – podíl na tributu odváděném do Franské říše.

Vyvstává otázka,
pokud Lučané nedávno přijali Lecha, a jeho lidu vymezili část svého území k osídlení, jak se z dřívějších spojenců stali nepřátelé? Tributální závislost Lucka a z ní vyplývající hospodářská zátěž jistě nelákala k dalšímu spojenectví. Naopak, kdo mohl, pomoci se vyhnul. Češi navíc mohli být vedeni k odpovědnosti, že Franky do země přivedli a část tributu tudíž náleží k jejich povinnostem. Lučané potřebovali muže k získávání stříbrné rudy, žádali dobytek i proviant pro pracovní sílu a vojsko. Za takových okolností si početně slabší Češi záhy hledali vazby jinde a byli náchylní k dohodám proti Lučanům. Z knížete Vlastislava a jeho luckého lidu se stávali nepřátelé ostatních částí země a latinským jménem Bohemie i tzv. Boemů se začínaly psát dějiny nových vítězů. Legendární bitvou na Turském poli se jimi stávají Čechové.

Lucké války
se pokusme zařadit do dobových souvislostí běhu 9. století. Do roku 814, než Karel Veliký skonal, Lučanům nezbývalo než odvádět, co bylo v jejich silách. Již tady hledejme počátek luckých výbojů proti sousedům. Po Karlově smrti na trůn usedl nejmladší syn Ludvík (starší bratři Karel Mladší i Pipin zemřeli dříve). Král Ludvík I. zvaný Pobožný sice nedosahoval vladařských kvalit svého otce, autorita Karolingerů však zůstávala nedotčena. K roku 822 se váže první zmínka o Moravanech. Tehdy podle záznamu ve Franských letopisech se tzv. Marhenoi účastnili po boku Obroditů, Čechů (Bohemi), Avarů a dalších národů na východní hranici Franské říše sněmu ve Frankfurtu, aby králi Ludvíkovi I. stvrdili vazalskou věrnost. Můžeme se domnívat, že tehdejší zástupci Bohemie ještě pocházeli z lucké části země a stanovený tribut byl předmětem vazalského slibu. V roce 831 Moravané prostřednictvím svého knížete Mojmíra přijali křest. Na základě působnosti bavorských biskupů byla Morava považována za území podléhající salcburskému episkopátu, církevnímu centru na východě Franské říše. Roku 843 se říše Karla Velikého rozpadá na východní a západní, králem Východofranské říše se stal Ludvík II. zvaný Němec.

Leden roku 845
má v našich dějinách dosud málo doceněný a v české historii pomíjený význam. Do císařského Řezna (Regensburku) se za Ludvíkem II. dostavilo „čtrnáct knížat Bohemie“, aby jej požádalo o křest. Kam zařadit tyto přední muže a jakou část naší země zastupovali, nelze bezpečně určit. Mohla to být další generace Lučanů stejně jako Čechů, neboť král Ludvík II. po svém nástupu na trůn opět vyvinul tlak na východní sousedy a mohl žádat obnovení tributu v plné výši. Křtem, jak se předáci Bohemie mohli domnívat, stará povinnost otců pozbývala platnosti, neboť oni se již stali křesťany. Nevnímali tribut jako trvalou daňovou zátěž, ale jako výkupné za víru předků. Blíže k „franskému“ Bohu však měli nepochybně Češi. Potomci migrantů ze sasko-srbského Polabí se s křesťanskou věroukou západu setkávali mnohem dříve než Lučané v Podkrušnohoří. Přijetí křtu pak považovali za splnění závazku, ke kterému byli přinuceni jejich příbuzní na severu. Vzorem jim mohli být i nedávno pokřtění Moravané. Cesta do Řezna tak měla zištné pohnutky a jistě se netýkala celého území Bohemie, ale jen její malé, nejspíše centrální části budoucího Pražska. Tady mohlo v polovině 9. století existovat čtrnáct hradských center, včetně onoho hrádku zvaného Levý Hradec. V roce 846, když Ludvík II. Němec na svém letním tažení přispěl k nastolení nového moravského knížete Rastislava, sám poznal, že Bohemie zdaleka není jednotná. Při návratu z Moravy patrně počítal s vazalskou přísahou knížat Bohemie, místo věrnosti však při cestě narazil na odpor. Trestné výpravy v letech 847–849 skončily fiaskem již u hraničních záseků. Těžko předpokládat, že za takových podmínek by Východofranská říše s úspěchem vymáhala tribut. Lucké války se ve druhé polovině 9. století dostaly do nové fáze, kdy již nešlo o tribut, ale o vůdčí postavení v Bohemii.

Na dva hony
od hrádku Čechů zvaného Levý Hradec, jak vzdálenost a místo popisuje Kosmas, se udál rozhodující boj mezi Lučany a Čechy. Bitevní pole nazývá Turské. Tyr (tur, býk, jako synonymum pro udatný) se podle legendy jmenoval neohrožený vůdce, který v bitvě proti Lučanům padl. Vznikla zde jeho mohyla a místo po něm získalo svůj název. Obec Tursko a tzv. Turské pole se skutečně nachází pouhé čtyři kilometry od raně středověkého hradiště Levý Hradec, deset kilometrů severně od Prahy. Na dohled odtud je hora Říp i soutok Labe s Vltavou, Tursko hraničí s někdejší doménou Lučanů v Poohří. Tato rozlohou nevelká oblast je připisována prvním Přemyslovcům, neboť z Levého Hradce měl pocházet první písemně doložený kníže Bořivoj; na nedaleké Budči se v mládí vzdělával Svatý Václav. Vládnoucí knížata a krále z rodu Přemyslovců tradičně spojujeme s Čechy, avšak v 9. století mohlo mít toto propojení rodu a etnika daleko od reality tehdejší Bohemie.

Lučané,
ač podle Kosmova podání početnější a nepochybně i lépe vojensky vycvičení, obráncům z Levého hrádku podlehnou a konečné vítězství slaví Neklan se svými Čechy. Ti pobijí vojsko Lučanů. Zahyne kníže Vlastislav i všichni bojovníci kmene. Vítězná strana zaujme lucké území na dolní Ohři. Podlým činem jakéhosi Durynka (!) zemře i jemu svěřený Vlastislavův synek. Zmíněná přítomnost Durynků (Durynsko, jihozápadní Sasko) v družině knížete Vlastislava a poté ve službách Čechů podporuje úvahu o jejich významnějším působení v Bohemii i nejbližších vazbách na zdejší knížecí rody.

Něco však nedává smysl
v Kosmově příběhu. Latinsky vzdělaný kronikář, kanovník Pražské kapituly, legendu uvádí jako boj dávných pohanů proti pohanům, bitvu prodchnutou kouzly a čarodějnou mocí. Přestože vyvyšuje Čechy (Boemi), přisuzuje jejich vítězství magii, nikoliv vojenskému umění či štěstí. Ve druhé polovině devátého století však byla realita Bohemie již poněkud jiná a zasahují sem vlivy rostoucí Velkomoravské moci. Kronikář jako by cosi zamlčoval. Pahorek, mírná vyvýšenina nad bitevním polem přisuzovaná Tyrově mohyle, z níž neohrožený vůdce Čechům velel, totiž nese pozoruhodný název „Krliš“, ještě v tereziánském mapování z 18. stol. zapisováno jako Krleš. V raně středověkých Čechách zlidovělé Krleš má však původ v řečtině a je liturgickým popěvkem Kyrie eleison – Pane, smiluj se! Kde se vzala křesťanská symbolika na pohanském bojišti? A ještě k tomu pochází z východu, nikoliv jak bychom očekávali ze západního prořímského křesťanství? Pozoruhodná je i poloha bojiště v přímém kontaktu s nejstaršími fundacemi křesťanských kostelů v Čechách, rotundou sv. Klimenta na Levém Hradci a rotundou sv. Petra na Budči. Oba kostely prokazatelně Velkomoravského vlivu (rotunda na kruhovém půdorysu) leží na pomyslném kruhu o poloměru čtyři kilometry se středem na Turském poli, přesněji na pahorku nazývaném Krleš!

Mnohé nasvědčuje,
že konec Luckých válek se odehrál jinak a o léta později, než kam je zařadil kronikář Kosmas. Boj mezi Lučany a vojskem tzv. Čechů odkazuje nikoliv na dávnou pohanskou minulost, ale na budoucnost křesťanství v Bohemii.
Radek Míka