Počátky naší státnosti 23 – Praha – jméno a počátky knížecího hradu II.

Praha – jméno a počátky knížecího hradu II.

V roce 805 a 806
opakovaně do Bohemie vstoupila franská vojska Karla Velikého, aby si porobila zdejší slovanské kmeny. Jistě se výpravy účastnili i zástupci církve, ať jako polní kněží vlastního křesťanského vojska či jako misionáři. Obě tažení vedená Karlovými syny Karlomannem (805) a mladším Pipinem (806) směřovala od západu patrně po Ohři a dotkla se Luckých držav v severozápadní části české kotliny. Hlavní útok byl soustředěn na hrad zv. Canburg, jehož poloha je dosud neznámá a nejčastěji bývá přisuzována hradišti Kanina na Kokořínsku severovýchodně od Mělníka. Po dva roky opakovaného plenění se Slované poddali a zavázali se hradit Frankům tribut. Lokalita budoucí Prahy byla s největší pravděpodobností stranou obou ničivých vpádů, o misijním „úspěchu“ tažení neexistují ve franských letopisech žádné písemné zmínky a nemáme ani žádné archeologické nálezy, které by podobný vliv naznačovaly.

V lednu roku 845
do bavorského Řezna dorazilo osobně čtrnáct knížat Bohemie a požádalo franského krále Ludvíka II. Němce o křest. Tento u Slovanů bezprecedentní krok může být vysvětlen obavou z násilného porobení země ve jménu šíření křesťanství. Vzhledem k okolnostem, kdy již napřesrok Ludvík II. vytáhl proti Moravanům a dosadil na místo knížete Mojmíra I. jemu (prozatím) loajálního Rostislava, lze se domnívat, že tažení bylo vyvoláno mj. žádostí oněch čtrnácti knížat o ochranu před postupem Moravanů na západ do české kotliny. Tuto hypotézu podporuje zpráva, že král Ludvík, vraceje se se svými lidmi zpět přes Bohemii, utrpěl zde těžké ztráty. Franský král považoval pokřtěné vojvody za své vazaly, a proto volil cestu přes Bohemii. Zmíněný počet však nereprezentoval celé území, a ani těch čtrnáct knížat svůj křest nepovažovalo za slib poddanství. Pokud by je do Řezna přivedl strach z Franků, stěží by na ně poté zaútočili, a to opakovaně i při odvetných taženích v letech 847 až 849. Řezenský křest žádný z oficiálních letopisců poté nepřipomíná, a patrně ani bavorské arcibiskupství jej nepokládalo za formálně uznatelný jako počátek křesťanství v Čechách. Nicméně Řezno si mohlo dělat na Bohemii misijní nárok a přičlenit ji do působnosti bavorské církevní provincie. Je pravděpodobné, že pokřtěná elita byla na zpáteční cestu obdarována nejen liturgickými předměty, ale provázel ji také kněz znalý sloužení mší a plnění církevních povinností. Za tím účelem musel být někde v Bohemii vystavěn nebo alespoň plánován kostel. Pokud se oněch čtrnáct knížat odhodlalo k tak zásadnímu společnému kroku, muselo jít o usnesení sněmu, tedy dohody uskutečněné na sněmovním poli. Je pravděpodobné, že takových míst bylo více a Lučané v Poohří sněmovali jinde než polabští Charváti. Avšak pokud se jednalo o vojvody ze středu české kotliny, tedy z Wissegradu, kteří měli do Bavorska nejblíže a nejvíc se mohli obávat vlivů přicházejících z Polabí, bylo pro svatostánek „ochránce“ vybráno neutrální založení poblíž sněmovního pole a společného kultovního místa. Takovou polohu by jistě zvolila církev a pro rychlokřtěné vojvody byla úlitbou, kompromisním řešením, kdy křesťanské kostely nebyly žádoucí a ani nemohly vzniknout současně na všech (čtrnácti?) hradištích. Vše zůstalo jen v symbolické rovině společného rozhodnutí sněmu. Lze usuzovat, že k založení došlo na volném prostranství, ještě před vznikem hradu. Poté, co bylo započato s výstavbou kostela s neobvyklou hrotitou apsidou, nastal zvrat. Polabské (na čtrnácti vévodech nezávislé) kmeny se postavily franskému králi, který se při návratu z Moravy vracel domněle bezpečnou cestou, nebo se Ludvík II. neuvedl příliš šťastně a v Bohemii si udělal nepřátele. Křest z ledna 845 byl vojvody zavržen jako neúčinný, nepochybně došlo k vyhnání kněží či kněze podléhajícího bavorskému biskupovi, postavený či teprve rozestavěný kostel byl pobořen. Povědomí o něm však jistě přežívalo do doby příchodu nových spojenců druhé poloviny 9. stol., moravských vojsk knížete Rostislava, a především mocného Svatopluka I., který se již opíral o vlastní křesťanskou církevní instituci, panonsko-moravskou arcidiecézi biskupa Metoděje.

Po roce 873
došlo k mohutné expanzi Moravského knížectví, které dalo vzniknout říši Slovanů nazvané Velká Morava. Svatopluk I. obratnou politikou využil dědictví svého předchůdce Rostislava a na svoji stranu získal římské papeže. Pod jejich ochranou si troufl vstoupit do zájmové sféry Karolingerů, na Ludvíku II. i jeho pokračovatelích si vydobyl právo šířit křesťanství, stejně jako činili oni, a rozšiřovat svůj vliv do oblastí sousedících s Východofranskou říší. Jeho nejbližším spojencem či spíše vazalem se v Bohemii stal kníže Bořivoj, patrně nikterak silný, ale vlivný vojvoda, možná sídlící na jenom z hradišť širší sídelní aglomerace tzv. Wissegrádu, kam mohl Levý Hradec ještě přináležet. Bořivoj přijal někdy kolem r. 882/3 od biskupa Metoděje křest a na svém hradišti dal stavět kostel zasvěcený sv. Klimentu. Asi ve druhé polovině r. 883 došlo k pokusu o převrat, k vyhnání Moravanům loajálního Bořivoje, a na sněmovním poli k nastolení Strojmíra, knížete, který žil ve vyhnanství u Franků či Bavorů. Převrat nejspíše iniciovaný Východofranskou říší, se nezdařil a Bořivoj se v r. 884 vrátil jistě s významnou posilou moravských vojsk, možná společně se svrchovaným vládcem Svatoplukem. Ten si zjednal pořádek nejen v Bohemii, ale dohodou s východofranským králem Karlem III. Tlustým na podzim 884 si nejspíše uhájil právo zemi obsadit a uplatnit zde svůj královský majestát. Ten byl prezentován významným a nevídaným činem, kterým bylo uzavření ústředního kultovního místa obyvatel Wissegradu společně se stolcem podmaněných knížat a zahájení výstavby Svatoplukova hradu zv. Moravany purch, který dal později vzniknout názvu Praga – Praha (viz. dále). Prvním Svatoplukovým a současně i Bořivojovým krokem však bylo obnovení kostela v předhradí, který si uchoval či nově získal patrocinium sv. Bohorodičky Panny Marie. Kostel tak vzniká v druhé pokročilejší fázi se subtilnějším zdivem a půlkruhovou apsidou. Nejedná se tudíž o hradský kostel, ale o symbol upevnění křesťanství na sněmovním poli, připomínku nových pořádků Svatoplukovy říše ve jménu Ježíše Krista. Výmluvným dokladem rozsáhlé činnosti a osídlení Moravanů v související aglomeraci je pohřebiště a četné archeologické nálezy v tzv. Lumbeho zahradě v předpolí Pražského hradu. Ani zánik Velké Moravy a přičlenění Bohemie k Řezenské diecézi již kostel významněji nezměnily. Pouze byly zapomenuty nebo účelově nepřipomínány jeho počátky, spojené s nezdařeným křtem a následnou obnovou (bavorským biskupům) konkurenční „Metodějovou“ arcidiecézí.

Kostelík Panny Marie
se později dostává do hradeb knížecího hradu, v jehož budování patrně pokračoval již Spytihněv (895–915), zcela jistě si jej však za hlavní sídlo zvolili přemyslovští panovníci počínaje Vratislavem (915–921). Ostatky nalezené v kryptě kostela tak nemusí patřit knížeti Spytihněvovi a jeho neznámé manželce, ale Vratislavovi a později sem uložené kněžně Drahomíře, rodičům Václava a Boleslava. V době Vratislavova úmrtí nebyla bazilika sv. Jiří ještě dostavěna a kníže, který skonal ve věku pouhých 33 let, mohl spočinout v jediném tehdy existujícím kostele Pražského hradu. (Vratislavova hrobka v kostele sv. Jiří podle antropologického přezkumu uložených ostatků náleží muži staršímu, který se dožil věku asi 55 let, a tudíž se může jednat o záměrně ukrytý a dosud „neidentifikovaný“ hrob Václavova bratrovraha, knížete Boleslava I.) Po vzniku ústředního hradského kostela sv. Víta, jenž se později stal i kostelem biskupským, po dostavbě baziliky sv. Jiří, kde je mausoleum přemyslovského rodu, vzniku dalších kostelů a zejména přestavby sv. Víta v nákladnou románskou baziliku, malý kostelík v bývalém předhradí ztrácel na významu a již nebyl obnovován. V okolní zástavbě pozvolna zanikal a v konkurenci dalších církevních staveb gotické Prahy byl odsouzen k demolici.

S rostoucím významem
jádra sídelní aglomerace s trhem při vltavském brodu a dominantní polohou nově budovaného hradu v místech sněmovního pole se na přelomu 9. a 10. stol. měnilo i pojmenování lokality zv. Vyšehrady. Jak zanikala politická svoboda dříve rovnoprávných vojvodů, mizela i soustava hradišť. Ústřední moc se přenesla na hrad jediný. Praha v původním významu hrad/purch je obdobou řady místních pojmenování zaznamenaných v písemných pramenech druhé poloviny 9. stol. zejm. v souvislosti s působností Svatoplukovy Velké Moravy (Brasleves-purch, Mosa-purch, Laventes-purch a další). U Slovanů v tehdy užívané vokalizaci s vloženou samohláskou mezi souhlásky bylo latinsky psané slovo „purch“ vyslovováno „puracha“. Nejspíše jako ve shora uvedených příkladech slovo hrad/purch předznamenával místní název nebo jméno vládce. Vzhledem k poměrně krátkému údobí Svatoplukovy vlády nad Bohemií se však ujalo až jmenné spojení s knížetem Václavem, patronem vládnoucího rodu, zejm. v německých pramenech často užívané Wenzelsburg. Také Kristiánova legenda z konce 10. stol. potvrzuje, že název se vztahuje k hradu či jeho pojmenování. Doslovný překlad předmětné pasáže z latiny říká: „…jak pověst vypravuje, obrátili se [Slované] k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha.“ (Quo accepto civitatem statuunt, nomenque inponunt Pragam). Událost se pak vztahuje k éře Přemysla, nikoliv k období „historických“ knížat, které Kristián má již v povědomí. Přesto výstavba hradu je tradičně přisuzována až Spytihněvovi, o jeho dřívějším Svatoplukově založení se ani neuvažuje. V době vrcholu Spytihněvovy vlády po r. 900 by však Slované v Bohemii pro nově budované sídlo patrně nepoužili názvu z moravského (podunajského) prostředí, navíc je v tomto čase již zaznamenáno místní pojmenování ve tvaru Fraga/neo.

Název Praha
se do širšího povědomí dostává již na počátku 10. stol. Nejaktuálněji o něm hovoří mladší redakce tzv. Geografa bavorského, připsaná ke staršímu vydání snad krátce po r. 900. Podle Geografa na území severně od Dunaje žije kmen (lid) Fraganeo, tedy Pražané, zcela jistě odvozený od základu Fraga. Obdobou je arabská výslovnost dle záznamu vyslance Cordóbského chalífy Ibrahima íbn Jákoba. Ten navštívil Frágu kolem r. 965 a popsal hrad i osídlení s tržištěm v jeho podhradí. Mnohé napovídá i latinský přepis původní výslovnosti Puracha či Puraha. Latinské Pvraga ja pak vysloveno jako Fraga, německy Praga, česky Praha. Není náhoda, že japonština užívající nadále v mluvené řeči vokalizaci, vyslovuje slovo Praha stejně jako tehdejší Slované 9. století; Puracha. Společně s pojmenováním Pražanů se název hradu Praha pozvolna přenesl na celou sídelní aglomeraci budoucího města, přesto zde po další staletí přetrvávají místní názvy jako Malá Strana, Staré Město, Na Rybníčku, Vyšehrad… Původní bavorskou misií zaznamenaný název Wissegrada tak zůstává přítomen pouze v jediném jménu někdejší soustavy vojvodských hradišť, jako bájný Vyšehrad se stal především součástí tradic a funkčním článkem opevnění středověkého města.

Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz