People na Letišti Praha

Jiří Kolbaba připravil další emotivní projekt. Jeho výstava People představuje víc než sto jeho barevných fotografií lidí z celého světa. Pohled do tváří často velmi exotických etnik může přivést k zamyšlení nad mírou vlastních postojů k lidem z jiného kulturního prostředí. Většina fotografií je v odletovém Terminálu 2 Letiště Praha a lze je spatřit do konce listopadu 2009.

Nikdo nikdy nespočítal, kolik naše oči a vědomí zaznamenají v životě ve svém okolí blízkých či úplně neznámých lidí. Ta čísla budou jistě závratná. Jako první začneme poznávat obličej vlastní mámy. Pak už to jde v rychlém sledu. Některé lidi pouze mineme, s jinými se zdržíme déle. Někteří se stávají našimi přáteli, s některými spojíme svůj život intimněji. Drtivá většina však sehraje pouze drobnou epizodní roli v příběhu našeho života. Některé tváře si zapamatujeme, jiné zapomeneme, abychom je později opět objevili, třeba i v někom jiném.

Fotograf je na tom jinak. Lidi si v davu vyhledává a paměti pomáhá záznamem na citlivou vrstvu filmu. Je posedlý snahou zachytit vyhlédnutý objekt v dobrém světle, v neobvyklé situaci a přirozeně. Čím déle fotím na svých cestách lidi, tím více jsem jimi fascinován. Zahlédnu-li zajímavého člověka, stávám se honicím psem, který se jen tak nevzdá vyhlédnuté kořisti. Nezapomínám však na ohleduplný a citlivý přístup k budoucímu modelu. S některými se na fotografování dohodnu, jiní o mém „lovu“ nevědí. Těm prvním vděčně děkuji a těm druhým se tímto omlouvám. Fotografování lidských obličejů je často velmi vzrušující a zábavné. Mnozí se tím, že jsem si je vybral, úžasně baví. To jsou ty nejvděčnější situace a v očích mých „modelů“ je to znát. Jiní se okamžitě začnou tvářit vážně nebo se nutí do úsměvu, začnou se stylizovat do nepřirozené pozice. Znám to velmi dobře, také patřím k těm nefotogenickým, kteří se neradi fotí, a výsledek podle toho vypadá. Samostatnou skupinou jsou „profesionálové“, kteří se před objektiv staví z ekonomických důvodů. Takové nacházím především v četných lokalitách Afriky a u některých etnik v Tichomoří. Často si řeknou o nereálně vysokou finanční částku. Tito mě naučili tvrdému obchodnímu smlouvání. Některým ale dokonce zaplatím ochotně a rád. Částky to jsou nevysoké a mohou být i jediným příjmem za několik posledních dní. Velkou radost mám, když fotím lidi nebo portréty v Asii, zejména té jihovýchodní. Nezištnost, srdečnost a radost ze setkání se vždy přenese přes optické čočky i na mě. Cítím se jako úspěšný lovec, obdarovaný i dárce. Kvůli těmto chvílím neváhám opouštět pohodlí bezpečného domova a stále častěji se vydávám do neznáma. Většinou mě tam čekají dobrodružná hledání, množství emotivních setkání a často také nová přátelství.

Nejsem profesionální fotograf, nikdy jsem nevyfotil žádnou studiovou, odborně nasvícenou, ani aranžovanou fotku. Své „modely“ fotím aktuálně v přirozeném prostředí, kde jsem je právě spatřil. Jediným make-upem bývá prach, pot, námraza či dešťová voda. Nejde mně o umělecky ztvárněný portrét, chci jen přinést obrazovou výpověď o tom, jak jsme všichni stejní. Ano, ať žijeme na jakémkoliv kontinentě, jsme příslušníky jakéhokoliv etnika, máme různou barvu kůže, jsme chudí či bohatí, všichni jsme si obdivuhodně podobní. Jsme skoro stejní. Stejně se zamilováváme, smějeme, zlobíme, pláčeme i radujeme. Není dobré mít jakékoliv předsudky. Právě cestování a kontakty lidí různých kultur přispívají ke vzájemnému poznání. To první může být třeba i prostřednictvím fotografií. Těch mých, anebo vašich vlastních.
Jiří Kolbaba

• www.theworld.cz