Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2024 | 2023 | 2022 | 2021 | 2020 | 2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Není za co se stydět

Každoročním tématem tohoto vydání Všudybylu je pojišťovnictví. I z tohoto důvodu jsem o rozhovor požádal předsedu představenstva a generálního ředitele Kooperativa pojišťovna, a.s., druhého největšího pojišťovacího ústavu v Česku, Ing. Vladimíra Mráze. Pane předsedo, v čem především tkví jádro úspěchu vaší pojišťovny?
Pro mne je pojišťovna Kooperativa podnikem, jehož velká síla spočívá zejména ve stabilním a velmi profesionálním týmu, který má chuť se zlepšovat a který se stále zlepšuje. Ano, jsme druhou největší pojišťovnou v zemi a z pohledu Evropy jsme středně velkou pojišťovnou. Loni jsme dosáhli obratu šestnáct a půl miliardy korun. Překonali jsme záplavy, kdy jsme poškozeným zaplatili a zaplatíme téměř deset miliard korun. Podnik dlouhodobě vykazuje kvalitní výsledky. V řadě pojistných produktů jsme byli v Česku první, kdo je začal nabízet. Myslím, že můžeme říci, že Kooperativa je jedním z iniciátorů pokroku v českém pojišťovnictví. Nabízíme všechny běžné druhy pojištění a naše produkty si za dobu působnosti Kooperativy na českém trhu získaly důvěru klientů, což ovšem neznamená, že je nebudeme do budoucna zlepšovat.

Proč je třeba solidarity a proč je užitečné dát jí institucionální rámec, a to i formou pojištění?
Pojišťovnictví vzniklo již za starých Féničanů, kteří přišli na to, že pokud mají dvě lodě a obě půjdou ke dnu, je to pro ně příliš velké riziko. Sdružování osob, podniků za účelem diverzifikace rizik nebo solidárního přístupu k riziku, je opravdu velmi staré. Moderní pojišťovnictví dodnes žije na tomto principu, přičemž používá celou řadu forem. Pokud bych měl více přiblížit filozofii pojišťovnictví, pak je důležitá nejen solidarita, ale i selekce. Celé pojišťovnictví je založeno na vyváženém kompromisu mezi selekcí (tzn. špatná rizika nepojišťuji; tedy pojišťovat pouze ty, u nichž je malá pravděpodobnost škody) a solidaritou, kdy riziko rozděluji mezi větší počet subjektů. Jednou z možností z tohoto pohledu je monopolní pojišťovnictví. Monopolní pozice umožňuje plnou solidaritu všech, kteří se chtějí pojistit, v oblasti, kterou si klient může vybrat. Jsme ale v tržním prostředí, jinými slovy na trhu působí více pojišťoven. Aby mohl tento systém dlouhodobě fungovat, pojišťovny musí být jistotou pro své klienty – musí být silné, stabilní a dosahovat dlouhodobě kladných ekonomických výsledků. Z těchto důvodů je nezbytné, aby jejich podnikání obsahovalo prvek selekce. Velmi složitá otázka je, jaká je ta správná míra selekce a jaká je správná míra solidarity. Ukažme si to na problému povodní z roku 2002. Pojišťovací trh v České republice je stabilní a trochu poučený ze záplav na Moravě v roce 1997. Přesto dokázal pojistit takové množství průmyslu a podnikatelů, že z odhadované ekonomické škody státu pětasedmdesáti miliard korun se zaplatí sedmatřicet miliard korun pojistného plnění. To tedy znamená, že více než polovinu všech škod zaplatí u nás pojišťovny, přičemž v Evropě se dlouhodobý průměr pojištěných škod k celkovým škodám pohybuje mezi 10 – 20 %. Jedním z důvodů je to, že v těchto zemích se pojištění povodní nabízí jako doplňkové a s limitem horní hranice plnění. Výmluvná jsou také některá další srovnání mezi Českou republikou a sousedními zeměmi. Zatímco pojišťovny v Rakousku a Německu uhradí na loňské povodňové škody pouze mírně přes 10 % celkového přijatého pojistného v majetkových pojištěních, pojišťovny v Česku více než trojnásobek ročního pojistného.
Jak ilustruje objem vyplaceného pojistného plnění po povodních, pojištění u nás funguje velmi dobře, a především podnikatelská sféra v této zemi si už uvědomila výhody pojištění a využívá jej v čím dál větší míře. Poučením pro pojišťovny pak je, že v této oblasti podnikání kromě solidarity platí ještě další princip, a to ekvivalence. Jinými slovy, ve střednědobém a dlouhodobém výhledu je nutné riziko vyvažovat. Pojistné musí pravděpodobnostně odpovídat průběhu škod. Proto dnes na českém pojistném trhu vidíme, že pojišťovny jsou nuceny zdražit všechna majetková pojištění. Vidíte tedy, že vliv této pojistné události století na evropské pojišťovnictví je velmi výrazný. Na druhou stranu zdůrazněme, že za třináct let od likvidace monopolního postavení jedné pojišťovny se pojišťovací trh v této zemi výrazně rozvinul a je plně konkurenceschopný s ostatními evropskými zeměmi. Míra solidarity se mimo jiné projevuje také v tom, že většinu škod na českém pojistném trhu zaplatí zahraniční zajistitelé.

Jak je to v Česku s úrovní propojištěnosti?
V loňském roce generoval celý český pojišťovací trh předepsané pojistné ve výši devětaosmdesát miliard korun. Naproti tomu, srovnáme-li počet obyvatel v České republice a podíváme-li se na sousední evropské státy se stejným počtem obyvatel, pak např. rakouský trh tvoří čtyřikrát tolik. V čem je rozdíl? Trochu v některých druzích pojištění. V Česku kupříkladu v podstatě neexistuje komerční zdravotní pojištění. Především je ale rozdíl v přístupu lidí k životnímu pojištění. Ke standardu člověka žijícího v Rakousku patří, aby svou životní pojistku měl ne jako jediné řešení, ale jako jedno z řešení situací, které v životě nastávají. V Česku, ať už se jedná o životní nebo důchodová pojištění, pro nás stále nelichotivě vyznívá srovnání s rozvinutým evropským trhem v proporcích mezi životním a neživotním pojištěním. Prostě pořád je u nás ještě trochu důležitější moje auto než můj důchod, život a zdraví. To by se mělo změnit a také se to určitě změní. Mluvíme-li o obyvatelích a jejich přístupu k pojištění nemovitostí, rodinných domků, pojištění pro cesty a pobyt, není důvod si nějak zvlášť stěžovat. Nicméně existuje stále velká skupina lidí, kteří se chovají tak, jako že ta pověstná smůla se přilepí na paty pouze těm ostatním.

Asi to je i setrvačností obecného mínění, že je povinností státu se o mne postarat. Jediná šance jak to změnit je nezvýhodňovat jisté skupiny lidí na úkor jiných. Takhle si mnozí oprávněně říkají: "Proč bych vydával peníze za pojištění svých rizik, když díky vysoce pravděpodobným státním kompenzacím je pro mne ekonomicky zajímavější zůstat nepojištěný?
Naštěstí si již zejména velká většina podnikatelů uvědomuje, že byznys není hazard. Obchodování je smysluplná lidská činnost, která na jedné straně vytváří zisky a na druhé umožňuje zaměstnávat lidi a vytvářet prosperitu země. Představa o tom, že mohu dlouhodobě podnikat a že se mi všechna rizika vyhnou, přírodními katastrofami počínaje, až po osobní tragédie, v zemi, kde každým rokem na silnicích zahyne třináct set až patnáct set lidí (což je slušně velká vesnice), není a nemůže být správná. Je třeba říci, že průměrné pojistné na hlavu v této zemi, vyplývající z oněch přibližně osmdesáti devíti miliard korun, je v přepočtu velmi malé oproti tomu, co platí Rakušané, Švýcaři či Američané, kteří žijí léta s vědomím, že se musí postarat sami o sebe. Máte určitě pravdu v tom, že přetrvává myšlení, že když se stane něco mimořádného, postará se o mě stát. Vzpomeňte si, že loňským tématem bylo, jestli těm, co se pojistili, by neměl stát dát o něco méně než těm, kteří se nepojistili. Očekával bych, že stát pojištěným řekne děkuji, protože napumpovat ze státního rozpočtu sedmadvacet miliard do průmyslu v rámci obnovy po povodních by drasticky prohloubilo rozpočtový deficit. Ale protože velké podniky byly pojištěny, umožnilo to rychlou nápravu a mnohým i značnou konkurenční akceleraci v podobě pojistkou hrazené modernizace technologické­ho parku.

Rozdíl mezi Českem a Rakouskem není jen v tom, že je tam samozřejmostí čtyřikrát vyšší propojištěnost než v Česku, ale i v tom, že ačkoliv je Rakousko, co se týče množství a atraktivity turistických cílů, oproti Česku trpaslíkem, je dnes v očích světa vnímáno jako obr. Je tomu tak hlavně proto, že se před zhruba třiceti lety rozhodlo prosazovat doktrínu a z ní vyplývající daňový a organizační systém včetně propagace cestovního ruchu, díky čemuž v posledních letech inkasuje desetkrát více (přes 30 mld. USD ročně) než náš z hlediska možností cestovního ruchu zanedbávaný zemský ráj to napohled.
Česká republika má obrovský potenciál turistických cílů. Naši předkové nám odkázali daleko větší (a při rozumném hospodaření každým rokem se zvětšující) zdroj bohatství, než kdyby se pod Českem nacházelo ropné jezero. Nicméně většina obyvatel u nás nevnímá turistické cíle jako zdroj možného blahobytu, tedy jako cosi, o co by se i jimi volení představitelé měli starat, ale jako něco, co se odehrává vně českých hranic. Turistické cíle, ostatně jako jakékoliv jiné cíle, jsou o motivaci. V našem případě turistů, proč vydávat své peníze kvůli návštěvě Česka. Ale jak vy, pane generální řediteli, vnímáte fenomén cestovního ruchu?

Ze dvou pohledů. Na jedné straně jako občan, který cestovního ruchu využívá ve sféře volného času. Na druhé straně jako perspektivní oblast podnikání. Cestovní kanceláře, dopravci, hotely, restaurace, jejich zaměstnanci i majitelé atd., ale i samotní cestovatelé, a to nejen motoristé jsou klienty a obchodními partnery pojišťovny Kooperativa. Pro oblast cestovního ruchu či turismu nabízíme řadu speciálních pojištění. Pro každou z pojišťoven, která se zabývá takovýmito druhy pojištění, je cestovní ruch platformou pro obchod, který rozhodně není nezajímavý. Zdůrazněme na tomto místě, že ceny, za něž jsou v Česku pojistné produkty prodávány, stále patří v Evropě k těm nižším.
Souhlasil bych s vámi, že hospodářský význam cestovního ruchu je v Česku podceňován. Ano, naše země je unikátní už tím, že má jedenáct památek zapsaných na seznam UNESCO. Máme štěstí, že je zde hodně hradů a zámků, a také v tom, že nám je nikdo nerozbil, zato nám některé trošku spadly a jiné padají na hlavu. Tedy je budeme muset dát do pořádku. Ale přeci je vidět na Brně, Praze, Českém Krumlově, Karlových Varech, na Karviné či Mikulově, že jsou lokality, kde se do památek investuje. To není „pouze“ záležitost nostalgie a úcty k dědictví po předcích. To je také otázka zaměstnanosti, ekonomické prosperity i zvyšující se míry pojištění (nejnižší propojištěnost je v nejchudších ekonomikách). Prvotním důvodem, proč zpravidla turisté někam jezdí a utrácejí tam peníze, nejsou ubytovací či stravovací zařízení, ale cíle, mezi nimiž výraznou roli sehrávají architektonické či urbanistické zajímavosti. Památky tak mohou vydělávat nejen samy na sebe, ale být důvodem prosperity měst, regionů a je vidno v případě Rakouska, že i celých států.

Bohužel, co se týče památek, je dnes Česko v roli chudého multimiliardáře. Mj. i kvůli podceňování možností přílivu peněz do české ekonomiky prostřednictvím cestovního ruchu. U nás se pamětihodnosti nechávají ladem, místo toho, aby na Česko vydělávaly. A to nehovořím o kocourkovských manýrách, kdy je sice řada prvořadých turistických atraktivit udržována z daní, ale ne z daní těch, kteří díky těmto turistickým atraktivitám inkasují obrovské sumy. Jak konstatoval pan Ing. Horal v loňském lednovém Všudybylu: „Česká republika patří v Evropě k těm zemím, kterou by každý mohl doporučit všem, co jsou alergičtí na placení daní.“ Bohužel, snad všude jinde striktně vynucované dodržování norem, aby aktivity spojené s cestovním ruchem vyvíjely registrované fyzické a právnické osoby, jsou prý v Česku nepřípustným zasahováním do základních svobod člověka. Jako v té anekdotě, kdy se v Louvre před obrazem Adama a Evy, přou Francouz, Američan a Čech, čí že národnosti byla Eva. Francouz říká: „Určitě Francouzka. Vidíte tu eleganci gesta?“ Američan: „Určitě Američanka, už pro tu obrovskou touhu po poznání.“ Ale Čech všechny převálcuje: „Určitě Češka. Podívejte: holej zadek má, a ještě rozdává.“ Ale přesto jsem rád, že jsem se narodil v jižních Čechách a nelituji toho, že ne v jižním Tyrolsku. A proč jste vy, pane předsedo, rád, že jste Čechem?
To trochu vyplývá z toho, že jsem se narodil v Českém Krumlově. Kdysi to sice bylo německo-české město, ale to už nepamatuji. Ke vztahu k této zemi jsem byl vychováván rodiči. Vždy, když se vracím z cest, mám příjemný pocit, když překročím hranice. A to tím spíše, že už tam nejsou žádné dráty, ploty a kolejnice a lidé se samopaly. Nevím, má-li se vztah k zemi nějak přehánět. Je to především osobní záležitost. Jsme zemí a národem, který žije uprostřed Evropy po tisíciletí. Tvrdě jsme hájili svoji existenci a chvílemi to s námi vypadalo velmi špatně. Teď už to zase vypadá trochu lépe a po vstupu do Evropské unie to určitě půjde rychleji. . Myslím si, že není za co se stydět, jsem rád Čechem




www.koop.cz