Na Retezat 1

Eurodominem po Rumunsku
8.7. Děti jsou na letním táboře. Přemlouvám tátu, abychom spolu jeli na vodu. Neúspěšně. Prý se na to necítí. Mrzí mne to, ale říkám si, že v osmdesátém roce po datu svého narození, na rozdíl od táty, který je ve velmi dobré kondici, díky podnikání už zřejmě nebudu cítit vůbec nic. Ani ty kytičky odspodu. Kolem jedenácté na Příkopech před bankou jsem si z čista jasna uvědomil, že mám před sebou dvanáct relativně volných dní. Napadlo mne, že bych se vydal někam k polárnímu kruhu nebo k vysokohorským plesům. Ale kam? Pro jistotu vyzvedávám eura a jedu domů radit se s mapami. Poté se vydávám na nákupy proviantu. Kolem páté na pobočce Cestovní kanceláře Českých drah na hlavním nádraží vím jen to, že i letos chci někam do Rumunska. Ochotná paní mi doporučuje zpáteční jízdenku na hranice Rumunska v kombinaci s třídenním Eurodominem po Rumunsku. Po cestě domů dokupuji proviant a jdu balit.

Jak má žena trefila
Pannonia odjíždí půl hodiny před půlnocí. O půl jedenácté mne žena autem odváží do Stodůlek na metro. Vztekám se, protože mne nechce odvézt až na hlavní nádraží. Prý by tam netrefila. Ještě se mne ptá, zda mám pas a jízdenky… Proč bych se díval. Jasně, že mám. Ve čtvrt na dvanáct se s manželkou potkáváme znovu. Ve chvíli, kdy na hlavním nádraží marně prohledávám batoh a kapsy, se zjevuje s jízdenkami v ruce. Prý jsem je nechal v předsíni na komodě, takže mi je veze autem…

„Vot, těchnika…“
Znáte anekdotu, jak v kupé vlaku Moskva – Leningrad jedou dva, a první dí: „Kudá vy?“ (půlhodiny mlčení) Druhý dí: „V Maskvú.“ (půlhodiny mlčení) „A kudá vy?“ (půlhodiny mlčení) První: „V Leningrád“ (hodinu mlčení) „Nu vot, těchnika…“ Tak to mne potkalo na maďarsko-rumunských hranicích v Curtici. Jak to, že prý nemám žádné razítko v pasu? „No, protože je to má první cesta s tímto novým pasem.“ (Dokonce jsem si v něm podobný.) Pasový úředník mi bere pas a někam s ním odchází. Asi za deset minut se vrací spolu s průvodčím, a že se moc omlouvá, že se prý domníval, že již z Rumunska odjíždím. Zbytek cesty průběžně prospím, projím a propiji až do Simerie, kde přestupuji na vlak do Pertosani s tím, že bych rád vystoupil v Pui.

Vlčkovo Údolí
V Rumunsku je o hodinu víc. V Pui vlak nestavěl. V 18.50 vystupuji v nějaké stanici. Na ceduli „Livadia“. Na mapě jsem mým směrem objevil obec „Valea Lupului“. Už kvůli Oldovi! Prošel jsem „Vlčkovo Údolím“ a stoupám vzhůru pouze podle intuice. Přes sedélka a spojovací hřebínky, že až objevím vodu, že to tam zapíchnu. Pořád nic. Kolem desáté je v cestě pramének. Stan stavím na jediném trochu rovném místě, přímo na cestě.

Tudy se jde jinam
10.7. Ráno je vlhko a chladno. Oblékám teplou mikinu a goretexy. Kolem půl šesté u pramene zastavují lidé na koních. K snídani vařím pouze čaj. Snídám suchý chléb a stroužek česneku. Záhy na koníkovi přijíždí asi desetiletý chlapec. Chce si povídat. Jenomže neumí česky a já rumunsky. Nabízí se, že mi vezme bágl na koně. S díky odmítám. Rád bych mu vysvětlil, že jsem tu právě proto, abych se tu s ním vláčel. Pak se mne zeptal, kam jdu, odpověděl jsem, že na Retezat. Kroutil hlavou a naznačoval, že tudy se jde úplně, ale úplně někam jinam.

www.mtromania.ro