Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Munţii Rodnei 2

Jako několik dělbuchů
V noci začalo pršet. Z ničeho nic strašlivá rána. Jako by těsně vedle mého stanu bouchlo několik dělbuchů současně. A pak zlověstný klid. Vzpomněl jsem si na vyprávění mé babičky o tom, jak se jí chalupou prošel kulový blesk a pak kdesi explodoval. V hlavě mi začaly šrotovat na dané téma hororové variace. Ne a ne usnout. Docela jsem si řekl, mám-li zapotřebí se, ztracen kdesi v rumunském pralese, takhle bát sám. No ale pak jsem si uvědomil, že to má i svá pozitiva – až na tu explozi je tu báječný klid.

Podařil se obzvlášť nechutný
Středa 24.8. Celou noc pršelo. Velké kapky z větví stromů bubnovaly na tropiko a vydávaly znělé hluboké tóny. Definitivně vstávám v 9.00 a jdu v mírném prchání ven vařit poridge. Podařil se mi obzvláště nechutný. Balím ve stanu, co jde. Pak definitivně vylézám a mokrý stan cpu navrch kletru. Opatrně scházím obtížně prostupným terénem kamsi dolů. Pořád prší. Konečně nacházím místo, kde byly zjevně nedávno káceny stromy. Na cestu vstupuji u obrovského smrku, na němž se červená značka. Pohled zpátky utvrzuje, že jsem měl opět víc štěstí než rozumu. Nad cestou kol kolem vysoké slepencové srázy.

Poetika v šumu deště
Prší až k salaši, kterou jsem den předtím viděl z Muncelu Riios (1703), z místa, odkud mne skalnaté srázy přinutily se vrátit. Za ní se mi opět ztratila značka. A jak jsem ji našel? No, po včerejší zkušenosti jsem udělal rojnici a rojil se tak dlouho, dokud jsem ji neobjevil. Po rozježděné lesní cestě pokračuji kamsi dolů. V goretexovém oblečení příjemná poetika v šumu deště. 12.15 v jakémsi sedle na křížení cest mne s otevřenou náručí a dveřmi čekala dřevěná bouda. Paráda! Je v ní relativně čisto a sucho. Stavím v ní stan, aby oschl, větrám spacák, vybaluji a rozvěšuji vlhké věci.

Asi tak jako Rudolfův pramen
Vody je dost. Padá shůry tak, že po cestách tekou okrově žluté kalné bystřiny. Nabírám ji z louže u cesty vedle složených klád. Je sice taky kalná, ale míň, asi tak jako mariánskolázeňský Rudolfův pramen. Až ji převařím, bude OK. Je 14 hodin a vytrvale prší. Sedím na prahu „hotelu“, píši deník a kochám se a žaludek se mi kroutí hlady. To brzy, vždyť jsem ráno snědl všechen oves, co jsem navařil. Jdu dělat oběd. Podle mapy se domnívám, že jsem v pasul Pietrii (1196). Obědvám bujón, čočku a perník. Kolem půl třetí přestalo pršet.

V čundráckém nebi
Domeček jsem opustil v 16.15. Pokračuji po červené. Vede mne lesními serpentinami příkře vzhůru. V 16.45 potkávám sestupující skupinu utrmácené rumunské mládeže. Ptají se, jak daleko to ještě mají k lovecké chatě. Říkám, že 10 až 15 minut a supím vzhůru. Konečně les končí. Nastupují travnaté kopce. Kráčím (protože použít výraz „jdu“ je pro ten okamžik málo slavnostní) oblým travnatým úbočím a pak po širokém travnatém hřbetu kopce. Viditelnost nic moc. Mlha, nebo oblaka? Spíš oblaka, protože pocitově jsem v čundráckém nebi. V 18.45 u první kosodřeviny stavím stan. Předpokládám, že jsem kousek před sedlem Tarniţa Bătrinei (1735). Ostatně, když jsou, musí tu být nádherné výhledy. Třeba budu mít štěstí a budu je mít zítra i já.

www.romaniatourism.cz