Než tu mi se opět nesnadné zdálo, které a jaké by to takové povolání bylo, poznati; a s kým se o to dostatečně poraditi nevěděl sem; aniž mi se hrubě chtělo s někým se raditi, mysle, že mi každý svou věc chváliti bude.
Jan Amos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, l. P. 1624

Které a jaké by to takové povolání bylo, poznati

Letos v příspěvku „Do Českého ráje cesta báječná je“ Všudybyl informoval o restauraci, v níž je radost trávit čas s přáteli. Zážitková gastronomie na venkově ale není výhradou penzionu a restaurace Černá louže v obci Branžež. Dovolím si citovat předsedu Svazu československých kuchařů (tento svaz byl založen v roce 1903, v němž u nás císař František Josef I. povolil cechovní spolky) Jaroslava Sapíka, který kvůli jednomu takovému podniku opustil Prahu a podniká v Ladově kraji na Klokočné:
„Hotel U Koně jsem nebudoval pouze pro hosty, ale i pro sebe. Předtím jsem pracoval jako šéfkuchař v hotelu Ambassador v Praze na Václavském náměstí. Strávil jsem tam téměř třicet let. Jezdil jsem po světě a hodně se věnoval špičkové gastronomii. Už jsem ale cítil psychickou únavu. Ve velkém hotelu nejste s hosty v bezprostředním kontaktu. Tady ano. Tady má člověk u dobrých zákazníků přehled, co mají rádi. Jak jim vyhovět.“
Pan Sapík tak spolu s dalšími vynikajícími kuchaři Slezska, Moravy a Čech prokazuje, že svět velké gastronomie není limitován centry velkého světa, ale že je tam, kde lidé virtuózně ovládají gastronomické umění.
Jaromír Kainc