Evropa, aneb jednota v různosti 4

Italská zastavení
Když jsme v roce 2004 zakládali Evropskou levicovou stranu, místem prvního sjezdu byl Řím. Účastníci této akce symbolicky navštívili anglikánský hřbitov, kde leží Antonio Gramsci (1891–1937), rodák ze Sardinie a klíčová osobnost evropské levice. Fašistická justice ho v roce 1926 uvrhla na 11 let do vězení, ale tento muž, obdařený nejen brilantním intelektem, ale i nezlomnou vůlí, pokračoval i ve vězení v myšlenkové práci. Jeho myšlenky o občanské společnosti, o kulturní hegemonii, o politice autonomie a bloků, to vše patří k platformě dnešních komunistů. Škoda, že nemáme v češtině překlad všech částí Sešitů z vězení (Quaderni del carcere), jejichž kritické vydání pořídil až roku 1975 Vittorio Gerratana. Lubomír Sochor před svým vynuceným odchodem do emigrace stačil přeložit jen dva svazky.
Řím je ale mnohem více. Na mnoha místech si tu připomeneme, jak dnes Evropě schází průkopnický duch, který z ní učinil světový fenomén. V Sixtinské kapli člověk žasne nad úpornou vůlí a tvořivým zaujetím Michelangelova génia, na náměstí Campo di Fiori si vždy připomínám upálení a hrdinskou smrt Giordana Bruna (který tvrdil, že ne doktrína, ale život dělá filozofa!) a u fontány di Trevi vzpomenu na nádhernou Anitu Ekberg z filmu Sladký život. Trosky Fora Romana ve mně vzkřísí původní profesi historika antické a středověké filozofie. Ale nejvíc z celého Říma mám v lásce dvě místa.
V Hadriánově mauzoleu (dnes se té památce říká Andělský hrad) bývala tuším ve třetím patře taková malá kavárnička s nádherným výhledem na Řím. Nemohl jsem se nikdy vynadívat. Ale ještě daleko větší zážitek pro mne představoval Pantheon. Dokonalá stavba, bez jakékoli chybičky. Stojí tu tak, jak ho nechal postavit Marcus Agrippa (to je na průčelí ostatně napsáno). V uctivé vzdálenosti proti této majestátní stavbě je kavárnička, tam si obvykle dám silnou italskou kávu a přemítám o tom, jak je to s pokrokem. Kolik našich staveb přežije 1800 let v takové formě? A vůbec, jaký smysl má posedlost dokonalostí a bezchybností? Myslím, že veliký. Je to vztyčený prst, že je tu něco víc než denní provoz. Něco, co našim životům dává smysl a co nás přečká.
Takto na mne působí ve Florencii dokonalá kupole dómu, který vyprojektoval Filippo Bruneleschi. Florencie s řekou Arno, zaříznutou hluboko pod úrovní života města, je také sen o lidské důstojnosti a síle lidského ducha. Vždy si tu vybavím léta svého mládí, kdy jsem se zabýval evropskou renesancí. Dante, Marsilius z Padovy, Petrarca, Cola di Rienzo, Machiavelli a Guicciardini, novoplatonikové a aristotelikové renesanční doby. Letos se konečně k tomuto snu svého mládí vrátím. Machiavelli byl veliký myslitel, který politické myšlení osvobodil z područí předsudků. Politiky dělil na lišky a lvy, na ty, kteří ovládají druhé lstí, a na ty, kteří využívají sílu. Myslím, že jsou i takoví, kteří působí silou svého morálního vzoru, a tací, kteří působí silou svých myšlenek. Mají to ovšem těžší než ti, kteří představují první dva druhy. Gramsci, abych se oklikou vrátil k východisku své úvahy, ale viděl v avantgardní straně nový typ politického hráče: kolektivního vladaře, který umí vědecky pracovat se společností.

Včelí ostrov
Malta se stala členem Evropské unie stejně jako Česká republika v roce 2004. Je to ostrovní stát s dlouhou historií a spory se vedou o původ samotného jména. Jedni sázejí na řeckou etymologii, protože melitta je řecky včela, meli je med a Řekové užívali jména Melité, tedy něco jako ostrov medu. Malta má zcela jedinečný, endemický druh včel. Ale jiní soudí, že původ jména Malta je semitský, protože Féničané měli slovo maleth, přístav. A Malta má zátoky, které už dávno sloužily jako kvalitní přístavy. Řekové a Féničané o ostrov bojovali, ale řecký vliv převládl. Až do roku 870 tu vládla Východořímská říše (dnes ji nazýváme Byzantská, i když byzantští Řekové samy sebe nazývali Romáioi, čteno Romei, tedy Římané). Pak přišli Arabové, jejichž zásluhou je dnes maltština jediný semitský úřední jazyk v Evropě. Zároveň je to jediný semitský jazyk, který se píše latinkou. Protože po Napoleonovi (1798) přišli Britové, kteří tu vládli až do roku 1964, je druhým úředním jazykem vedle maltštiny angličtina. I když je Malta od roku 1974 samostatnou republikou, pořád je členem britského Commonwealthu. Občas se žertuje, že je to společenství, kde wealth (bohatství) není common (společné). Ale to je průvodní rys dnešního světa.
Když poslouchám projevy maltských poslanců (maltštině lze rozumět, protože má obrovské množství výpůjček z italštiny a dnes i z angličtiny), vzpomínám na incident, který se odehrál při podpisu Helsinského závěrečného aktu. Tehdy maltský premiér požadoval začlenění středomořského dialogu do helsinského procesu. Málem se tím zboural pracně dosažený souhlas všech se zásadami Závěrečného aktu. Sovětský ministr zahraničních věcí Gromyko se popuzeně ptal, kdo ten nesmysl o principu jednotného souhlasu vymyslel. Odpověď byla: Konečno vy, Andrej Andrejevič! Ten nakvašeně cosi prohlásil o trpasličím státu (karlikovoje gosudarstvo). Byl z toho poprask, ale vše se urovnalo. Trpkou příchuť má ovšem to, že Sovětský svaz už není, zatímco „trpasličí stát“ je členem EU.
Malťané jsou houževnatí, nejen v tom, jak lpí na své katolické víře (98 % obyvatel jsou katolíky, 3 % cizinců tvoří většinou Britové, a ti jsou z valné části protestanty; a v ústavě z roku 1987 je nejen zakotvená neutralita, ale i katolická orientace), ale i tím, jak za druhé světové války vzdorovali německým a italským náletům v bitvě o Maltu. Malta umožnila napadat zásobování Rommelova Afrikakorpsu a bez ní by se Britové vítězství jen tak nedočkali. Celých 90 % Malťanů žije ve městech a vedle energetických zdrojů se sem dovážejí hlavně potraviny, protože ostrov Gozo potravinový deficit nedokáže vyrovnat. Ostrovní stát je přelidněný (453 tisíc obyvatel znamená hustotu 1249 obyvatel na čtvereční kilometr, což je třetí nejvyšší na světě) a trpí nedostatkem vody. Vedle průmyslu, vína a oliv je klíčový zejména turistický ruch. Více než milion turistů ročně více než dvojnásobně převyšuje počet obyvatel země. Láká je moře, památky, ale nově také kurzy angličtiny, organizované téměř na průmyslové úrovni. Turismus představuje 35 % hrubého domácího produktu země a krize do toho nepříjemně zasáhla. Kostely, kláštery atd. jsou živé a obsazeny kněžími a mnichy i jeptiškami. V jejich počtu zaujímá Malta na počet obyvatel vůbec první místo na světě. Nelze se divit: těsný kontakt s muslimským Středomořím katolickou víru jen posiloval.

Císaři vždy věrní Chorvati
Tak se hovořívalo za časů habsburské monarchie. Nejen Srbové, ale i Chorvaté konali divy udatenství v bojích s Turky. Zrinski, například, není jen značka dobrého brandy (vinjak), ale i jméno statečného a úspěšného bojovníka s Osmany. Hranice se posouvala nahoru a dolů a zase zpět, ale dlouho tu byla vojenská správa. Maďaři se dívali na Chorvatsko jako na svou provincii a rozkvět chorvatského státu za Tomislava trval příliš krátce. Dalmácii kontrolovali Italové, nejdříve Benátčané (Marco Polo se narodil na ostrově Curzola/Korčula). Později se Dubrovnická republika pod jménem Ragusa stala tak úspěšným městským státem, že měla pátou největší obchodní flotilu na světě. Z tohoto bohatství vzniklo nádherné město, které obdivujeme dodnes. Dalším územím byla Slavonie, sousedící se Srby. Paradoxní je, že hranice mezi pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty jako by kopírovala hranici mezi východořímskou a západořímskou říší. Řeknete si – ale to bylo na konci 4. století. Ano, ale Balkán si s sebou nese takovou zátěž historie, že to je až k nesnesení. Italské bitevní lodi za dob Mussoliniho nesly názvy dalmatských měst: Fiume (Rijeka), Zara (Zadar), Ragusa (Dubrovník), Spaleto (Split), na starých mapách jsou tato jména. Třeba Šibenik je tu Sebenice. A skutečné sjednocení národního prostoru zažili Chorvaté až díky Jugoslávii (původně Kraljevina SHS, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců).
Zejména pak po roce 1945, kdy ale ráz obnovené Jugoslávie určovali komunisté v čele s Chorvatem Josipem Brozem Titem. Bylo to těžké dědictví, fašistické Chorvatsko bylo na straně Německa až do hořkého konce 9. 5. 1945 a po válce zůstalo 1 600 000 mrtvých všech jugoslávských národů. Komunisté se snažili o budování samosprávného socialismu, ale praxe byla někdy – přes řadu pozitiv a odvážných myšlenek – tristní. Krásně to ukazuje spisovatel Ivo Brešan ve zfilmované divadelní hře o svodech moci „Představení Hamleta v obci Dolní Mrduša” (Predstava Hamleta u selu Mrduša Dunja). Jugoslávii, po léta vzdorující Stalinovi i nacionalistům všeho druhu, nacionalisté rozbili. Předcházela tomu těžká ekonomická krize, kdy poměr HDP na obyvatele mezi nejbohatším Slovinskem a nejchudším Kosovem byl 8:1 a při snaze fungovat každý za své klesl podíl centrálních daní na 5,6 % HDP. Vyrovnávat rozdíl pak nebylo možno. V krvavé občanské válce (v Chorvatsku jí říkají domovinski rat, vlastenecká válka) zahynulo více než čtvrt milionu lidí.
Po uklidnění situace začali zase Češi do Chorvatska jezdit, až jeden milion turistů ročně. Krásné a čisté moře, Plitvická jezera, řeka Krka, úžasné památky, některé nevyužívané (třeba ruiny antického města Salona u Splitu), velmi dobrá vína (dingač, graševina), destiláty (travarica), pestrá a lehká kuchyně. A i služby se postupně zlepšují. V Chorvatsku není levno, ale to je dáno i tím, že se téměř vše dováží, výroba padla. Čechy přitahuje i srozumitelnost jazyka.
Dnes je sice tendence rozdíly mezi srbštinou a chorvatštinou přehánět a ukazovat je jako dva odlišné jazyky, ale při bližším pohledu se ukáže, že je to jazyk jeden. Za slovinského předsednictví byla v Evropském parlamentu konference o západním Balkánu a předseda Hans-Gert Pöttering žasl, že téměř nikdo nevyužívá sluchátka. Jistě, jsou odlišnosti: tak třeba chléb nazývají Srbové chleb a Chorvati kruh, nádraží je pro Srby železnička stanica a pro Chorvaty kolodvor. I fonetika se liší: třeba dítě je u Srbů dete a u Chorvatů dijete, mléko u Srbů mleko a u Chorvatů mlijeko atd. Ale to jsou maličkosti: se znalostí srbochorvatštiny se domluvíte v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, v Černé Hoře i v Srbsku. Ale kulturní rozdíly jsou. Chorvatský spisovatel Miroslav Krleža viděl hranice Střední Evropy, kam by Chorvati rádi patřili, tam, kam dosáhla rakousko-uherská nádraží. Tyto nádražní budovy tvoří hranice dvou sfér, které si jsou bližší, než si fanatici devadesátých let minulého století mysleli.

Země pod Triglavem
Triglav není jenom jméno slovanského božstva, ale také jméno nejvyšší hory Julských Alp, symbol Slovinska. Pro Čechy to není tak populární destinace jako Chorvatsko, ostatně slovinské pobřeží je krátké (jen 36 kilometrů, z letovisek vyniká Portorož), ale je to země milá a pozoruhodná. Její duši vyjadřuje harmonická a vyvážená architektura Josipa Plečnika, kterého president Tomáš Masaryk vybral jako hlavního aktéra přestavby a doladění Pražského hradu. Žádné dramatické zvraty, až klasická uměřenost a kázeň.
Slovincům říkají Prusové Balkánu. Mají úžasný smysl pro pořádek, ale k Balkánu se nehlásí. Spíše ke střední Evropě a s habsburskou monarchií by vycházeli ještě lépe, kdyby slyšela na jejich práva. Slovinské osídlení sahalo původně hluboko do Korutan, ale rakouská germanizační politika téměř vymýtila tento kdysi významný faktor tamějšího života. Slovinci byli první, kdo se od Jugoslávie odtrhl, válka tu trvala jen 14 dní, na samostatnost byli nejlépe připraveni. Brzy se stabilizovala veřejná správa a Slovinsko, i když ztratilo jugoslávský trh, kam se postupně promyšleně vrací, zvolilo nejlepší reformní strategií ze všech zemí takzvaných nových demokracií.
Janez Drnovšek odmítl šokovou terapii, jeho přístup byl spíše gradualistický (postupný) a krok za krokem spojoval fungující tržní segmenty. Žádná tržní revoluce, žádný vlastnický převrat Klausova typu, ale promyšlená strategie, při níž byly minimalizovány ztráty, byla preferována úspěšná exportní politika a uplatnění řídicí role státu. Ten podnikatelskému sektoru, na rozdíl Česka, pomáhal, jak mohl. Slovinci se nenechali strhnout ani k žádnému nadšení při vstupu do NATO. Dobře, Západ to po nás chce, my jsme pro. Ale nějaké mimořádné výdaje na obranu, když nikdo neohrožuje, to ne. Jejich obranný rozpočet byl a je velmi úsporný a konzervativní.
Odtrhli se od Jugoslávie, protože nevěřili v její stabilitu. Ale když se objevily útoky na hranice, pokusy o revizi poválečného uspořádání na italské a rakouské straně, Slovinci neváhali sáhnout po dekretech AVNOJ (Národně osvobozenecké armády Jugoslávie), po obdobě našich prezidentských dekretů, aby zdůraznili kontinuitu s poválečnou, byť komunisty řízenou Jugoslávií, kde významnou roli hrál i Slovinec Eduard Kardelj. Prostě, ve střízlivosti a věcnosti se od Slovinců můžeme mnohému naučit.
Miloslav Ransdorf

• www.guengl.eu
• http://europa.eu/index_cs.htm
• www.ransdorf.com