Do Karibského ráje 1

Dokud tam je Fidel
Po návratu z dovolené je pro mě asi nejdůležitějším kritériem následného hodnocení zvoleného místa odpočinku, jestli se tam chci ještě někdy vrátit. Po příletu z Kuby bych se bývala nejraději otočila hned na Ruzyni a vyrazila okamžitě nazpět do slunečného ráje v Karibském moři. Nic na tom nemění ani fakt, že jsem přijela úplně oškubaná o všechny dolary, které jsem si s sebou vezla…. Ale po pořádku. Moje volba strávit dovolenou právě tam padla po návštěvě u známých. Tehdy jsme se dostali při povídání u skleničky vína až k oslavám Prvního máje a v tomto stavu jsme začali řešit i to, kam na dovolenou za sluníčkem. Spojení oslav Prvního máje,sluníčka a několika zkonzumovaných skleniček vína nakonec přineslo rozhodnutí: Jede se na Kubu, dokud tam je Fidel i s jeho oslavami a mnohahodinovými projevy. Je to přece jen už starý pán a co bude po něm, Bůh suď. Od začátku uvádím, že nejsem žádný „baťůžkář“, exotiku miluju, ale večer musí být stvrzená teplou sprchou a měkkou postelí. Volba tak padla na jeden z hotelů all inclusive na pláži ve Varaderu.

Vízum a školní znalosti
Na dovolenou jsem se těšila moc. Po šesti letech práce v redakci publicistiky v České televizi odtud odcházím a mám té špíny, o které točím reportáže, tak akorát. Než se přesunu do redakce „Na vlastní oči“ v soukromé televizi, nutně potřebuji odpočinek a dobít energii. Pár mých kamarádů novinářů má na „Ostrov svobody“ zakázaný vstup, ale já dostávám vízum bez potíží a po patnácti hodinách letu s jedním mezipřistáním v Paříži vystupuji z letadla v Havaně. Moje znalosti o Kubě byly mizivé nebo spíš všeobecně průměrné. Daly se shrnout několika slovy: Castro, revoluce, Karibská krize, Chruščov, Hemingway, doutníky, Daiquri, Pláž hrdinů, Che Guevara, americké embargo, sovětská pomoc a nádherný Karibik. Je pravdou, že jsem si v Praze koupila cestovního průvodce po Kubě, že si všechno přečtu v letadle. Ale jak to chodí, knížka ležela doma na stole a já seděla v letadle nad Atlantikem. Co jsem věděla jistě ,bylo, že se vracím do socialismu, ve kterém jsem také žila, že jedu do země, která se jako David s Goliášem potýká se Spojenými státy a přežívá v kapitalistickém světě. Jak se jim to daří, jsem pochopila záhy. Při cestě na první toalety. Tehdy na mě poprvé dolehlo podivné fungování místního platebního styku. Na tomto místě také podotýkám, že domácí měnu jsem během celé doby ani jednou nezahlédla. Ne, že by to nějak vadilo, stejně se za ni nedalo nic koupit, a pokud dalo, bylo to na místech turistům zřejmě dobře utajených.

Magická síla dolaru
Z letiště v Havaně se přesouváme do Varadera. Zatímco se blížíme k jeho dvanáctikilometrové pláži, nejdelší a nejširší na Kubě a údajně nejkrásnější na světě, dozvídám se v příjemně klimatizovaném autobuse, že průměrný plat Kubánců, kteří mají to štěstí, že jsou zaměstnaní, je kolem patnácti dolarů měsíčně. Tahle informace mě vzhledem k osmi stům dolarům v kapse těší. Bude tady levno, říkám si, a přivezu švagrovi hromadu doutníků. První pochybnost o tom, že to až tak asi nebude, se mi vloudila do hlavy při první zastávce autobusu. Je skoro půlnoc a vystupujeme, abychom si koupili něco k pití a navštívili toalety. Nikde nikdo, ale před těmito místnostmi hned u pole sedí snědý mužík a kasíruje za použití toalety od každého dolar. Je nás pět, pět dolarů, má v kapse třetinu měsíčního platu, to není špatné, hodnotím jeho výdělek vzhledem k informaci z autobusu. Nějak mi to ale v počtech neladí. Přehodnocuji svou představu o tom, jak budu výhodně žít s tvrdou měnou v socialistické realitě, a zapuzuji vzpomínky na Němce a jejich marky u nás před dvaceti lety. Všechno je totiž jinak. Turisté platí jen dolary a cenová hladina se vůbec neliší od vyspělých průmyslových zemí. Se socialistickou ekonomikou, která používá kubánská pesos, se vůbec nesetkáte a dostanete se do mlýnice kapitalistického Bermudského trojúhelníku, kde mizí dolary stejně rychle jako letadla.

Kam za pohodou
Ubytování v hotelu i služby „all inclusive“ jsou v pohodě a nedá se jim nic vytknout. Hned druhý den začíná lov turistů místními agenty. Nabízejí výlety po celé Kubě. Teď si člověk teprve uvědomuje dvojí hospodářství na „Ostrově svobody“. Začínáme zlehka a objednáváme si šnorchlování a výlet za delfíny na katamaránu. Dohromady 110 dolarů za osobu. Před hotel přijíždí malý autobus polepený potápěčskými samolepkami s opálenými sympaťáky s úsměvy od ucha k uchu. Otevřená okénka, rozevláté vlasy, všude po zemi poházené potápěčské náčiní a naše tašky se šnorchly a ploutvemi. Za okamžik získáte pocit, že jedete s partou kámošů, které znáte už dávno, na pohodový mejdan spojený s potápěním. Výhodou takto absolvovaného výletu je skutečnost, že sami pobřeží, kde jsou koráli a třeba jeskyně, budete hledat těžko. Cesty totiž v podstatě vůbec nejsou označené, a sehnat domorodce, který vám popíše cestu, je také hodně složité. Šnorchlování rozhodně doporučuji všem, a i investice do nákupu brýlí a ploutví u nás se vám vrátí v nádherných pohledech na podmořský svět.

Na dotek sametoví a hladcí
Pokud jste příznivci potápění, pak jsem se dozvěděla, že poblíž pobřeží jsou podvodní jeskyně, vraky starých lodí a nepřeberné množství korálových útesů. Potápěčské kurzy a výlety jsou tak nabízené u řady hotelů v nepřeberném množství. Výlet na katamaránu byl také skvělý a v našem případě vyšperkovaný setkáním s delfíny. Na volném moři se k nám asi na pět minut přidali čtyři dvoumetroví obři a rozdali si to s naším plavidlem. Byl to nezapomenutelný pocit, který je nepřenosný, musí se zažít a nemá cenu o něm psát. Ten den jsme nejen delfíny viděli, ale nakonec jsme měli šanci si je i pohladit a vykoupat se s nimi. Naši průvodci nás zavezli na jakýsi malý ostrůvek, kde byla oplocená a z jedné strany volně do moře otevřená nádrž s těmito tvory. Asi vzbuzovali u ostatních z naší výpravy respekt, a tak zatímco si všichni nasazovali záchranné vesty, měla jsem možnost být s nimi v nádrži sama. Máme doma psa a jejich chování a nastavování bříšek na pohlazení mi ho hodně připomínalo. Jsou na dotek sametoví a hladcí.

Cestování s Kubánci
Možná teď namítnete, že je lepší si pronajmout auto a absolvovat všechno sám, ale k tomu podotýkám, že půjčení auta na den je tak kolem 80 až 100 dolarů, litr benzínu stojí dolar a můžete ujet jen omezený počet kilometrů. Navíc na silnicích není žádné přesné značení a někam dojet znamená velké dobrodružství, často s Kubánci v autě. Mapa vám k ničemu není, a tak nezbývá než se ptát. „Samozřejmě, víme, kde to je a také tam jedeme,“ zněla téměř vždy odpověď, a už jste měli dotyčného v autě. Tak tady mi zastavte. Váš kubánský pasažér je doma a vypadá to, že vůbec nevěděl, kam jste chtěl jet. Situace je horší, teď už vůbec nemáte potuchu, kde jste, ale zato máte cennou zkušenost. Na cestu se už napříště ptáte jen těch, co vedou oslíka, tlačí kolo nebo jedou na koni. Vozový park na Kubě je neuvěřitelný. Milovník veteránů tady musí být jako v ráji. Staré nablýskané ameriky, ale i takové, co držely pohromadě jen silou vůle, co vypadají jako ze starodávných pohlednic, silně kontrastují s moskviči, fiaty, žigulíky, volhami a i starými octaviemi a škodovkami. Auto představuje na Kubě veliký majetek a nová auta nejsou k mání. Obchoduje se s auty padesát let starými, a i to je nedostatkové zboží. Nová auta mají jen státní podniky, a i to jen velmi zřídka.

David, dar z nebe
Rozhodně ještě chceme vidět Havanu, krokodýlí farmu, já osobně migrující kraby, Guantanámo, Pláž hrdinů, výrobu doutníků i rumu a také nějaký místní klub, kde hrají Kubánci salsu. Bylo by toho daleko víc, ale každý výlet chci proložit pláží a koupáním, a tak musím selektovat. Kubánci mluví španělsky a někteří anglicky. Když za zády v recepci hotelu slyším dobrý děň,otáčím se a zírám na sympatického kudrnatého muže, který s úsměvem dodá: „Študoval som v Žilině na dopravke a jesli potrebujetě, pomožem vám.“ „Potřebujeme,“ říkám s vidinou výletů s československým komentářem. Hned na druhý den domlouvám celodenní výlet do Havany. David má auto, pracuje pro cestovku a v Havaně se narodil. Že na Kubě není lepší kombinace pro průvodce, se nám má potvrdit hned následující den.

V jiném století
Hotel opouštíme ráno a směřujeme do Havany. Musíte vidět Matanzas, říká náš nový průvodce a dokonale organizuje vše, co podle něj máme absolvovat, abychom pochopili Kubu. Pevnost Castillo del Morro je vstupním místem do Havany. Kdysi chránila město před piráty a Francouzi. Po prohlídce staré Havany, která opravdu stojí za to, míříme do jedné z tabákových továren, ale určitě výstižnější je název manufaktura. Mám pocit,že se ocitám v jiném století. Procházíme sklady plnými žoků s tabákovými listy, všude je šero, staleté dřevo a podivná vůně sušených rostlin. V místnosti podobné třídě sedí desítky dělníků ve starých dřevěných lavicích, před sebou mají prkénka z mahagonu. Jedni jen připravují listy. Vytrhávají z jejich středu žilnatinu. Musí jich denně připravit patnáct set. Další jen svinují zralé listy, další přikládají krycí list. Práce se nemění. Každý dělá den co den to samé. Jediná klimatizovaná místnost je ta, kde sedí jacísi kvalitáři, doutníky třídí a ukládají do krabiček z cedrového dřeva. Čas jako by se tady zastavil, ale kouzlo toho místa je jedinečné.

Agitace
Několikrát se pokouším zahrát si na disidenta: „Tak to už se těšíte, až Castro nebude, co?“ Vím, že se můžu ptát, jen když jsme sami, ale přesto se nikdy nesetkám s odpovědí: " Už aby to bylo." Kubánci jsou chudí, ale hrdí. Nestěžují si a můj dojem byl spíš ten, že se bojí změny. Dokonce se svými argumenty, třeba o svobodě tisku, narážím na hradbu nepochopení a houževnaté obrany. Na kritiku země i Fidela reagují Kubánci velmi citlivě a můj dojem byl, že se se způsobem života na Kubě absolutně identifikují. Myslím, že popsat objektivně život na socialistické Kubě je složité, a aby to člověk mohl udělat se znalostí věci, musel by tam žít, a tak si na to rozhodně netroufám.

Jana Škopková