Česká Třebová má téměř šestnáct tisíc obyvatel. Leží ve východních Čechách, v podhůří Orlických hor, na pomezí Čech a Moravy, v malebném kraji Maxe Švabinského v překrásném údolí řeky Třebovky. Na jejím území je mnoho rozsáhlých zelených ploch. Největším a nejpůsobivějším je park Javorka založený roku 1885 v anglickém stylu. Přímo z něho vede několik turistických stezek směrem na Kozlov a Hory. Historie města sahá do roku 1278, kdy zde byla mnichy z litomyšlského kláštera založena osada s kostelíkem zasvěceným svaté Kateřině. Je nejstarší dochovanou rotundou východních Čech a nejvýznamnější architektonickou památkou města. Česká Třebová byla a je strategickým evropským železničním uzlem. Byla by ale chyba vidět ji jen jako město železničářů. Stále větší prostor v životě města zaujímá kultura, sport a turistika. Kulturními scénami prošla řada domácích a zahraničních osobností prakticky ze všech uměleckých oblastí. Významné místo zde má duchovní hudba provozovaná především v kostele sv. Jakuba. Moudré rozhodnutí zástupců církve v součinnosti s městským zastupitelstvem podpořilo opravu a rozšíření jeho varhan. Dílo za 3 miliony korun bylo dokončeno v září 2004. Vznikl tak koncertní nástroj a základní podmínka pro konání Mezinárodního varhanního festivalu Zdeňka Pololáníka, jehož devátý ročník se letos uskutečňuje. Impuls pro další velké obohacení života v České Třebové přinesla rozsáhlá rekonstrukce Kulturního centra s víceúčelovým sálem, výstavní síní a malým sálem. Poskytuje skvělé zázemí hostujícím umělcům i četným místním amatérským souborům. Ve městě je třiatřicet sportovních klubů se zhruba dvěma tisíci organizovaných sportovců, které trénuje ke dvěma stům trenérů. Sportovní podniky na území České Třebové každoročně navštíví na pětačtyřicet tisíc diváků.

Česká Třebová, město kultury, sportu a turistiky

Se starostou České Třebové panem Jaroslavem Zedníkem se potkáváme 9. října 2013.
Pane starosto, v době, kdy se za Rakouska-Uherska začala stavět železnice, se z České Třebové stala největší železniční křižovatka střední Evropy.
Ano, stále jsme největším železničním uzlem pro nákladní dopravu. Před pětadvaceti lety zde u „modré armády“ bylo zaměstnáno šest a půl tisíce lidí, což město výrazně poznamenalo, protože spousta lidí sem „pouze“ dojížděla vydělávat peníze, a po práci se vracela do svých regionů. Ve funkci starosty tu jsem od roku 2002, kdy před námi stál nelehký úkol naše město polidštit. Po totalitní éře totiž bylo hodně zanedbané. Šedivé, nevýrazné, a jak tu dřív jezdily parní trakce, začouzené.

Česká Třebová je členem svazku obcí Region Orlicko-Třebovsko.
Také díky tomu k nám do regionu začínají plynout investice na posílení cestovního ruchu. Ještě před pěti lety byly východní Čechy turisticky nejméně navštěvovaným územím Česka. Bylo by hloupé a nešťastné koukat na turisty, a vůbec na lidi odjinud, jako na vetřelce, kteří obtěžují, tak ať si jdou jinam. Nemůžeme se sice srovnávat s vedlejší Litomyšlí, která má památky UNESCO, ale i na našem území jsou vysoce bonitní cíle. Především nejstarší památka východních Čech, rotunda svaté Kateřiny.
Jsem vyznavačem cyklistiky, a tak rád poznávám a pozoruji krajinu ze sedla kola. A že je co! Máme tu nádhernou přírodu i úžasné cyklostezky. Když k nám přijedou turisté, měli bychom tedy udělat všechno pro to, aby tu pobyli co nejdéle. A proč by měli zůstávat v České Třebové? Aby posílili naši mikroekonomiku – zejména oblast služeb, která zaměstnává spoustu lidí, hlavně živnostníků a drobných podnikatelů. Česká Třebová je sice třetí až čtvrté největší město Pardubického kraje, ale širokou nabídku zde poskytovaných služeb už poptávkou nedokážeme pokrýt jen my sami, Třebováci. Je třeba, aby je kupovali i příchozí. To se týká nejen pohostinství a ubytovacích služeb, ale také půjčování kol, lyží atd. Turisté či ti, kteří k nám přijíždějí za byznysem, studijními a dalšími záležitostmi, do regionu přinášejí peníze. Jejich koupěschopná poptávka pozitivně ovlivňuje poměry na zdejším trhu práce. Díky jejich útratám tu řada lidí vydělává peníze, za které v České Třebové nakupuje. Je to ekonomický cyklus, který pokud se někde přetne, nefunguje.

Kamarád František Laudát v jednom z interview pro Všudybyl začátkem loňského roku prohlásil: „Národní ekonomická rada vlády sestavila poměrně rozsáhlý materiál. Ovšem to, na čem stavím naději naší země, je tam zmíněno pouze v několika větách. Materiál je napsán ve stylu: ‚Státe, udělej. Státe, zařiď. Státe, zlepši to a to…‘ Neříkám, že to není důležité. Ale platí jedna zcela základní premisa: V žádné zemi na světě veřejný sektor nevybudoval prosperující společnost. I v zemích, kde je dnes dobrá funkční veřejná správa, tato vznikla na hodnotách, které vytvořil sektor privátní. Určitě ne na ekonomické potěmkiádě přebujelého sociálního státu, v němž chuť nepracovat je hendikepem, který je třeba zadotovat z veřejných zdrojů. Čím dřív přestaneme otálet a vrátíme se ke skutečnému kapitalismu, tím méně bolestná bude naše budoucnost.“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: „To, že naši společnost do jisté míry řídí hlupáci, je alarmující!“)
Máme skoro třiadvacet let po revoluci, a některé služby se v našem regionu rozvinuly teprve v posledních třech čtyřech letech. Prostě tady nebyly. Poptávka po nich byla tak malá, že se nevyplatilo je poskytovat. A tak když k nám dostaneme lidi z okolí, byť i proto, že tu jsou navázaní na nějaké další aktivity (tedy nejen turisty z velkých měst jako jsou Brno, Pardubice či Praha, za ty jsme samozřejmě taky hodně rádi), přichází s nimi na území našeho města prosperita. Samozřejmě, že před sebou máme ještě spoustu výzev, byť už se tu v tomto směru mnohé podařilo. Postavily se cyklostezky. Máme tu Peklák – lanový park, ski park, bike park s celoročním provozem, kde je downhillová trať a jezdí terénní káry. Chystáme vznik tří resortů terénních lesních cyklostezek, kde budete moci projet i padesát kilometrů a přitom nevyjedete z lesa. V našem městě a blízkém okolí dnes máme krytý plavecký bazén; zimní stadion; fotbalový areál Pod Jelenicí; sportovní areál u gymnázia se třemi víceúčelovými hřišti na volejbal, basketbal a házenou, s běžeckými dráhami a lezeckou stěnou; šest venkovních tenisových kurtů, v zimě pak dva v přetlakové hale; volejbalová hřiště čítající čtyři antukové kurty a jeden beachvolejbalový; hokejbalové hřiště; sportovní areál Na Horách s pilinovými lesními běžeckými okruhy (300m, 500m a 1000m) a upravovanými lyžařskými běžkařskými okruhy (1km až 7,5km); čtyřdráhovou kuželnu; kulturistickou posilovnu Parník; sokolovnu; v ulici Na Skále hernu stolního tenisu se šesti stoly; volně přístupný skate park na sídlišti Lhotka; Golf Indoor Centrum osazené nejmodernější verzí simulátoru Full Swing; spinningové centrum; sportovní areál Srnov s antukovými kurty na tenis a volejbal. Třicet kilometrů od České Třebové na východním okraji Orlických hor pak v nadmořské výšce 750 až 958 m leží lyžařské středisko Čenkovice s osmi vleky o kapacitě pět tisíc osob za hodinu. Lyžaři tu najdou sedm sjezdovek, z toho dvě pro noční lyžování, a 75 kilometrů upravených běžkařských tratí. Nedaleko je i lyžařský areál Přívrat se třemi sjezdovkami. To všechno jsou atraktivity a cíle, které k nám lákají návštěvníky. Díky jejich poptávce pak u nás najdou práci další lidé.

Začátkem roku 2012 jsem zpovídal kardinála Duku na téma církevní turistika. Mimo jiné řekl: „Náboženská turistika je širší pojem, který v sobě zahrnuje turistiku ve smyslu církevní a ve smyslu poutní. V náboženské turistice má zcela jistě významnou roli rozměr duchovní. Tzn. vztah k Bohu a náboženským povinnostem. (viz www.e-vsudybyl.cz, článek: „Základní kameny, na kterých byla Evropa vystavěna“)
V České Třebové máte jednu z nejstarších staveb na českém území, sakrální památku, rotundu sv. Kateřiny. A vaši kancelář zdobí fotografie z Vatikánu, na níž jste společně s emeritním papežem Benediktem XVI. v době jeho pontifikátu. Jakou roli hraje ve vašem životě duchovno?
Rotunda sv. Kateřiny se přímo váže k založení České Třebové. Před nedávnem jsme slavili 750 let našeho města. Protože už jsem starší člověk, a mám v životě ledacos za sebou, vím, že svět není pouze bílý nebo černý, ale že mezi těmito dvěma krajnostmi je nepřeberná škála odstínů. K tomu, aby člověk plnohodnotně fungoval, potřebuje být fyzicky zdatný. Měl by dělat nějaký sport, a měl by se vzdělávat a rozvíjet. Vstřebávat duchovní podněty. Někdo si Bibli přečte ve čtrnácti letech, protože musí. Někdo ve čtyřiceti, protože chce o některých věcech vědět víc, a nestačí mu zkratkovité útržky ze sdělovacích medií. Když jsme v roce 2002 přišli na radnici, řekli jsme si, že nebudeme uzavřenou komunitou. Ani v rámci Česka, ani v rámci Evropské unie. Obnovili jsme partnerství České Třebové se slovenským městem Svit, s polskou Oławou, a abychom šli i do západní Evropy, tak jsme je navázali s italským městem Agrate Brianza. Itálie tu a tam trpí sebepýchou velkého národa. Jsou tam města, kde si myslí, že všechno dělají úplně nejlíp. Jejich představitelé v životě nikam nevyjeli, s nikým nespolupracovali. Jenže my měli to štěstí, že jsme narazili na město, které ač před námi taky s nikým nespolupracovalo, začalo s námi. Partnerství neredukujeme na formality, že starosta jednoho města jednou za rok navštíví starostu druhého města a opačně. To nemá smysl. Smysl má, že se lidé a jejich kultury vzájemně obohacují. Proto jsme na sebe nakontaktovali zájmové skupiny. V minulém týdnu tam byl náš pěvecký soubor „Bendl“. „Scuola Cantorum“ z Agrate Brianza k nám přijede koncertovat před Vánocemi. Navštěvují se sportovci, žáci a studenti škol. Hlavně u škol to beru jako zásadní, protože mladí lidé nebudou žít v bludu, že na Západě e žije jenom úžasně. Děti bydlí a poznávají život v rodinách.
A pokud jde o Benedikta XVI., může za to shoda okolností. Byli jsme pozváni do Vatikánu na oslavu, kam se sjeli lidé z celého světa. Neřekli nám, že se sejdeme s papežem. Měl jsem proto obavy, abychom na Svatopetrském náměstí neseděli někde hodně vzadu, abych papeže vůbec uviděl. Jenže se nás ujala italská senátorka spolupracující s naším partnerským městem, a vedla nás přes náměstí. Říkám si: „Je to dobrý, vzadu sedět nebudem.“ Prošli jsme další sektor, tak si říkám: „To bude někde docela blízko…“ Posadila nás přímo u papeže. Na jedné straně kardinálové, na druhé pozvaní hosté. Mezi nimi starosta Agrate Brianza a já. Po celebraci, která trvá asi tři hodiny, papež vstal a šel se s námi pozdravit. Tenhle okamžik zachytila zmiňovaná fotka. Potom nás přijal ještě vevnitř, a měl jsem s ním možnost asi dvacet minut hovořit. Byl to pro mě úžasný duchovně obohacující zážitek. Nezřídka se stýkám s různými autoritami; už proto, že sháním pro město peníze. Mám poznatek, že čím byl ten který člověk výše postavený, tím na mne působil skromnějším, normálně lidským dojmem. Bez potřeby si něco dokazovat. Vyvyšovat se. Vždycky je příjemné zjistit, že lidé, kteří něco dokázali, umějí ocenit, že někdo druhý také něco dokázal.

 

• www.ceska-trebova.cz