Eliminovat bezpečnostní rizika na území České republiky

Před hlavní lázeňskou a turistickou sezonou Všudybyl požádal o rozhovor náměstkyni ministryně pro místní rozvoj České republiky pro řízení Sekce regionálního rozvoje Ing. Kláru Dostálovou.


Archiv vydání

2024 | 2023 | 2022 | 2021 | 2020 | 2019 | 2018 | 2017 | 2016 | 2015 | 2014 | 2013 | 2012 | 2011 | 2010 | 2009 | 2008 | 2007 | 2006 | 2005 | 2004 | 2003 | 2002 | 2001










































Caliman 6

Je tu nebeský klid
Pondělí 13. srpna 2007 05.40 Mlha, ale už se rozednívá. 07.00 Nádherný slunečný den jako za odměnu. Doprovařil jsem litr benzínu. 09.00 Odcházím. 09.50 Po Cestě Marie Terezie docházím k prameni. Doplňuji vodu a svačím. Mrzí mne, že jsem mystifikoval své spolunocující informací, že už žádná voda nebude, aby se pro ni vrátili ke včerejšímu zdroji. Oblaka klesají. Asi přijde déšť. Ještě než jsem odešel, přišla parta Čechů. 10.20 Oblékám goretexy. Je mi zima a vypadá to na déšť. 11.00 Jsme společně v sedle Tihului (1530). Sundavám i kalhoty. Svítí slunce, je vedro. Moc se tu nezdržuji. České poledne je až za hodinu. 12.00 Obědvám na hranici kosodřeviny. 12.20 Násilný průchod kosodřevinou. Nutno podotknout, že trasa (o cestě se nedá hovořit) je dobře značená. Hodina prodírání, naštěstí suchou kosodřevinou. Každou chvíli visím za pruty od stanu. Tady si turisté užijí až až. 13.20 Jsem v sedle pod Piciorul Bistriciorii. 14.00 Na Vf. Stracior (1963). Fotím a posléze kousek pod vrcholkem stavím stan, neb odtud musí být nádherný panoramatický výhled na masiv Pietrosulu. 16.00 Vařím. 17.00 Jdu si před spaním trochu zdřímnout. Je tu nebeský klid. Díky mlze ale není pořádný rozhled. 18.30 Probouzím se, konzultuji s mapou a kalendářem, abych byl včas na nádraží v obci Deda. Zapínám mobil. Ve stanu ani ťuk. 19.05 Oblékám se a jdu na vrchol Stracioru chytat signál. SMS žádná a telefonovat ve větru, to by mi nikdo na druhé straně nerozuměl. Začínám ke stanu nosit volné kameny a stavět protivětrnou zídku. 20.20 Jsem s dílem hotov. Vypadá to, že se uplatní. Vítr zesiluje. Je to má poslední letošní rumunská vysokohorská noc.

Není kam spěchat
Úterý 14. srpna 2007 05.12 Pro­bouzí mne pršení. Není kam spěchat. 07.38 To samé. Prší. Vařím z pootevřeného stanu. Zdá se, že pršení to míní vážně. To jsem si teda ustlal… Jeví se mi to na ústup v dešti. Je-li to ale kompenzace za včerejší nádherný den, tak to beru. 08.10 Jsem po snídani a jdu si po té dřině trochu zdřímnout. 08.30 Přestalo pršet. Vítr a mlha. Dopíjím litr a půl čaje a jdu si čistit zuby, abych završil každodenní ranní rituál. 08.50 Za mírného krápání balím věci. 09.10 Další řádná dávka deště. Vyndavám spacák a zalehávám. Hlavně nezaspat svačinu! 10.00 Významný milník denního režimu jsem zvládl. Momentálně neprší. Balit či nebalit? Venku stále mlha a vítr a ve spacáku blaze. 10.10 Už zase poprchává. 10.32 Vzdor poprchávání začínám balit spacák, karimatku i ostatní věci. 11.00 Odcházím někam. Viditelnost 5 až 10 metrů. Docházím na Vf. Bistricioru (1919), kde sám sebe fotím jako důkaz, že jsem se neztratil. Pokračuji po (zřejmě) hřebínku, ale dolů nebo nahoru? Vzhledem k tomu, že už mi jest prodírat se kosodřevinou, asi dolů. 12.00 Na jakémsi kopci, jakés světlině v kosodřevině obědvám. Mlha a trochu kape. Zatím se mi daří jít po žlutém pruhu. Cesta po žluté značce, po hřebeni, to je teda síla, a to i kdybych nebyl kompletně mokrý od nespočetných plných zásahů. Kapuci mám zataženu. Koukají mi jen nos a oči. Několikrát se vracím, abych vypátral, kde vězí další značka, čímž si výrazně zvyšuji koeficient převýšení. 14.05 Opět se objevuje záhadný červený čtverec. Objevuje a ztrácí. Nakonec mne zavedl na polanu a pak na další a další. 14.32 Opouští mne na konci té zatím poslední. Z ní vede cesta úbočím. Do kopce. Sice mírného, ale… 14.40 Dohonily mne mlsná a únava (asi se na mne domluvily). Jím perník, zapíjím jej vodou a dopisuji deník. 15.00 Odcházím. Nevím odkud, ani kam. Stále mlhou. Teď už je ale slunce hodně blízko. 15.05 Cesta klesá. Objevuji žlutý terč a sem tam modrou značku. Zatímco se podle mapy snažím odhadnout, kde jsem, začalo pršet. 15.25 Zpod cesty vyvěrá vydatný pramen a hned je potokem. Nabírám vodu a zavodňuji tělo. Cesta se napojuje na další. 16.35 Co to vidím? Odpočívadlo pro turisty. Solidně udělané. Masivní stůl i lavice z půlených klád. Podlaha a střecha. Zalézám pod střechu. Teple jsem se oblékl a začal vařit. Střídavě prší a leje jako z konve. Možná tu budu i nocovat. Určitě však tu po dlouhé době stoluji. 17.30 Jsem po večeři a prší. Postavil jsem stan a zavěsil jej pod střechu, aby oschl. Sám jsem si lehl pod stůl. Nedaleký potok romanticky šumí. 19.35 Ležíc pod stolem, přemítám: „Ale co když přijde mlha? To budu mít spacák durch mokrý. Zvolil jsem finální variantu a karimatku se spacákem dal do zavěšeného stanu. Bágl zavěsil pod střechu. Ležím na stole a kolem sebe mám stan jako pavoučí hnízdo.

Tyhle ale vysypat nejdou
Středa 15. srpna 2007 05.30 Vylézám z pavoučího hnízda. Fotodokumentace, pak balba a vařba snídaně. Tu jsem dojedl v 06.30. 07.00 Od­cházím. 07.30 Jsem u opuštěných baráků. Vedle nich je stejné odpočívadlo a avízo na Taul Zanelor ve směru, odkud jsem přišel. 08.00 Asi jsem se našel na mapě. Na soutoku Irimul de Jos a Colbu. Díky dřevaři rozježděné bahnité cestě se na křižovatku v obci Panu dostávám až v 09.10. Radím se s mapou a pokračuji proti přítoku zprava. 09.48 Jsem u odbočky s cedulí „Drum forestier Slatinita Buzila“. Má cesta vede proti toku. 10.10 Docházím ke zchátralé turistické útulně v místě, kde se napojuje cesta, po níž jsem mínil původně přijít. Fotím koně. 10.20 Pokračuji. Tu a tam žlutý terč. Cesta vede stále vzhůru. V údolí šumí potok. Je nádherný slunečný den. 11.00 Odpočívám v jedné ze serpentin v místě, které stavitelé vyrvali skále a strmému úbočí. Z protější strany údolí na mne vzhlíží dvojník malofatranské „Ťavy“. 12.00 Usedám na balvan v potoce a obědvám. 12.45 Odcházím. 13.10 Na Poianě Cofului se snažím zorientovat se podle mapy a kompasu a uhodnout, která z lesních cest je ta moje. Z prvního pokusu se vyklubala cesta příliš na sever. Druhým jsem se dostal (zřejmě) na vrchol kopce Poiana Cofii (1519) a pak se ztratil. A tak jsem se, jak ti čmeldové, přes mechoviště, vývraty a roští vydal napříč lesem za sluníčkem. Na jih podle kompasu. Na rozdíl od řádně značených, obtížně průchodných turistických tras horními partiemi Calimanu byla tohle procházka růžovou zahradou. 14.05 Jsem na modrém terči v místě, kde se lesní cesta mění v „drum nemodernizat“. Zlaté moje hodinky! 14.18 Odcházím. 14.23 Nabírám vodu z pramenu u cesty. 16.05 Dávám odpolední pauzu a likviduji poslední perník. Chodidla pálí, jako bych měl v botách kamínky. Tyhle ale vysypat nejdou. A než jsem stačil dopsat slovo „nejdou“, dopsala propisovačka – jediná, co jsem s sebou měl. Taky proč se na reportážní cestu tahat s náhradní… 16.48 Opouštím odpočívadlo, kde jsem si povídal s ještěrkou. Cesta podél řeky Bistria se zdá nekonečnou. 17.10 Potkávám meteorologickou stanici. Rekognoskuji opuštěnou dřevěnou boudu vedle cesty. Vše v ní smrdí plesnivou vlhkostí. Tuto možnost nocování zamítám. 17.50 Jsem na křížení turistických cest – mého modrého kříže a modrého terče se žlutým. Dál už se mi nechce. 18.30 Na břehu řeky stavím stan. Mezitím mne navštívili: pán hledající Dáčií tři zatoulané krávy; rybář, který se přišel zeptat, zdali jsem tu taky na rybách, a zkontrolujíc mi vnitřek stanu, spatřivše mé teleskopické chodecké hůlky, zřejmě neuvěřil, že nejsem. Povečeřel jsem šunkofleky. Silnička byla zhruba 10 m od mého stanu a furt po ní někdo chodil nebo jezdil. 21.03 Dva výrostci mi cosi křičí těsně za stanem. Než jsem s nimi mohl dát řeč, utekli. Už toho provozu mám dost. 21.30 Balím a jdu bydlet do stráně do lesa. Potmě jsem našel příhodné místo, vyčistil plochu od ostrých větviček a kamenů. Potmě jsem stan postavil a ve 23.02 zalehl. No potmě úplně ne. Bylo u toho asi dvacet světlušek.

Za ostnatými dráty
Čtvrtek 16. srpna 2007 07.50 Probudil jsem se a vstal. Uvařil snídani, sbalil saky paky. 09.15 Pokračuji směr Valea Bistrii. Cestou potkávám maďarské turisty a míjím luxusní autobus s maďarskou poznávací značkou. 11.00 Jsem ve Valea Bistrii. Vcházím do prvního „magazin mixt“ a slečně prodavačce se mi daří vysvětlit, že chci propisovačku. No a protože se mi to zdál být malý byznys a chtěl jsem jí udělat radost, vytáhl jsem z klimatizované skříně dvě piva. Když jsem se tázal, co budu platit, ukázala mi na kalkulačce číslo „55“. Že by zapomněla desetinou čárku? Napsal jsem tedy číslo 55 na papír a za něj otazník. Kývla, že je to tak správně. Vzal jsem tedy ona dvě piva a vrátil je do chlaďáku a optal se, kolik bude stát jen tužka. Napsala 5 lei. Tak mi alespoň na desetileiku vrátila 4,50. Pro mne ale ta tužka byla k nezaplacení. Kousek pod obchůdkem je malebný dřevěný kostelík. Vcházím řezbářsky nádherně vypracovanou brankou a fotím. Kontinuálně procházím obcí Bistrii Muresului, kde pod hlavní silnicí zřím pána u říční dvojité vířivé pračky prát koberce. Auťáky se řítí značně divoce. Řidiči si zřejmě chtějí užít jízdu po asfaltce. Po loňské zkušenosti jdu co nejvíce od levé krajnice. 12.10 Jsem v obci Deda. 12.30 Docházím na nádraží. Zjišťuji, že můj vlak do Brašova jede v 02.27 rumunského času. Obědvám a radím se s mapou, kde strávit dnešní půlku noci. 13.30 Odcházím do zřejmě nejhezčího a nejmodernějšího minimarketu ve městě. Koupil jsem dvě sedmičky Cabernet Saugvinon Murfatlar, ročník 2005, a protože neměli proslulé rumunské brandy Ovidiu, tak dvě lahve řeckého pětihvězdičkového Alexandrionu a 2 litry bublinkaté vody. Poté jsem se po žluté značce, která se mi záhy ztratila, vydal nad město. Pít jsem ale začal až v 16 hodin, ukryt pod mezí za ostnatými dráty ohrady. 18.45 Jsem po večeři. Podávali brkaši.
Pátek 17. srpna 2007 O české půlnoci mne probudil budík mých zlatých hodinek, co mi nedaly nejen zbloudit, a teď ani zaspat. Spal jsem na karimatce oblečen, přikryt spacákem. Ostatní věci jsem měl sbaleny v báglu, než jsem šel spát. A abych to zpátky na nádraží neměl tak fádní, omylem jsem zvolil jinou trasu, než kterou jsem přišel. Bloudil jsem jen malinko. V 00.40 jsem na nádraží. Jda rovnou ke kohoutku s vodou, nabral jsem ji do všech flašek. Nádraží je opuštěně temné. Až když jsem přišel těsně k budově, zjistil jsem, že opuštěnost pouze kamufluje. Na přednádražních lavičkách, obklopeni balíky a napěchovanými taškami, leželi lidé. Do čekárny, odkud zaznívalo šoupání, vrzání, pochrchlávání a občasné hlasy, jsem ani nenahlédl. Sedím na lavičce a při čelovce do deníku novou propiskou dopisuji první zážitky dnešního dne. Vlak do Brašova přijel víc než včas.