A tlumočník můj, tlumočníkem se ode mne bez mé vůle udělav, v tato slova řeč začal: „Nejjasnější světa královno, přestkvělý Boží paprslku, Moudrosti velebná, tento teď, kteréhož sme před důstojnost oblíčeje tvého přivedli, mládenec, dostav štěstím jakýmsi od Osuda (rejenta tvé Milosti) dovolení, aby všecky stavy a řády přeslavného tohoto království světa, v kterémž tebe nejvyšší Bůh na místě svém, aby¹ v něm všecko prozřetedlností svou od končin až do končin jeho řídila, postavil, projíti a shlédnouti mohl, od nás teď, kteříž sme podlé prozřetedlnosti vůle tvé takovým za průvodčí nařízeni, skrze všecky stavy proveden jest. Avšak (což s pokorou a bolestí před tebou vyznáváme) vší naší upřímnou a věrnou prací toho sme při něm dovesti nemohli, aby sobě jistý řád² oblíbě, pokojně se v něm usadil a jeden z věrných, poslušných, stálých vlasti této veřejné obyvatelů byl: nýbrž vždycky a při všem nám teskní, všecko sobě nechutná a po čemsi jiném neobyčejném dychtí. Protož my jeho divoké žádosti zadosti učiniti, ani ji vyrozuměti nemohouc, před tvou teď velebnou jasnost jej stavíme a prozřetedlnosti tvé, co se s nim učiniti vidí, poroučíme.“

Aby jeden z věrných, poslušných, stálých vlasti této veřejné obyvatelů byl

¹ abys ² nějaký stav

Národohospodářská doktrína 90. let minulého století, hlásající: „Cestovní ruch si pomůže sám“, ve mně vyvolává vzpomínku na gag parodující jinou, zato však obdobně tragikomickou situaci let osmdesátých. Před rokem 1983 jsem šéfoval Folk & Country scénu Zahradního Města, na níž hostovalo divadlo Sklep s hrou, ve které se za zády vrchnosti z udeptané mlčící masy pozvedl hrdina a s teatrálně trčící pěstí, a la scéna z filmu „Anna proletářka“, pronesl: „My do vás také, paní!“ a ihned zase stydlivě splynul s davem. Pokud si položíme otázku, kdo za postavení cestovního ruchu v Česku může, je nasnadě odpověď: my, protože si jej takové, jaké bylo, je a bude zasloužíme. Hlavní příčinou předchozích podceňování (a tomu odpovídajících přínosů cestovního ruchu, a to nejen v oblastech zaměstnanosti a zahraničního obchodu) bylo mizivé povědomí o jeho možnostech (co by konkrétnímu člověku, který v něm nepracuje, vládám i politickým stranám mohl přinášet) a od něj se odvíjející míra absence očekávání. Říká se, že ryba smrdí od hlavy, a tenhle léty kumulovaný odér asi hned tak nevyvane.